Vítejte na mém blogu!
Polibosti čtěte a komentujte, a, pokud se vám tu zalíbí, vracejte se!
Budu se snažit, aby tu bylo co nejvíc co nejkvalitnějších článků o tom, co mě zajímá (rubrika "slovní průjem"), o mých názorech na aktuální témata ("úvahy, eseje atd.."), moje vlastní tvorba ("Girsu") a čas od času možná také něco o tom, co prožívám ("ma vie").
Káždá návštěva a komentář je motivací k tomu, abych pokračovala a aby tenhle blog nepotkal stejný osud, jako ty před ním.

Díky, LostriS.

P.S.: Názory a připomínky, které si ráda přečtu mi můžete poslat i přes "Zpráva autorovi" vlevo v menu.

Duben 2010

kapitola jedenáctá

20. dubna 2010 v 19:46 | LostriS |  Lucie, postrach Paříže
Lucie, postrach Paříže - Kapitola 11

U Eiffelovky jsme asi tak za půl hodiny, ale mě to přijde jako 5 minut, protože cestou se bylo pořád na co dívat. Skůtr zaparkujeme co nejblíž a já si skoro ani nestačím sundat helmu a už mě Luc popohání: "Pojď, rychle, nebo se tam nehnem!" ukáže na hned několik přijíždějících autobusů plných turisty.
"Jasně." kývnu a chci si to namířit k pokladnám.
"Kam jdeš?" ptá se Luc.
"Pro lístky..." udiveně se na něj podívám.
"Aha. Mohlo mě to napadnout. Teď je ale nepotřebuješ." mrkne na mě a tak ho nedůvěřivě následuju přímo ke vchodu, kde je teď relativně prázdno.
"Bonjour, Luc! Co si to vedeš za krásku?" podívá se na mě kluk, co to tam hlídá.

kapitola desátá

20. dubna 2010 v 19:40 | LostriS |  Lucie, postrach Paříže
Lucie, postrach Paříže - Kapitola 10

Až se divím jak tu "naši" studánku bez problému najdu.
Posadím se na její okraj a čekám. Velká zlatá ryba jako by se odminule ani nepohnula.
"Lucie..." ozve se najednou zpoza sochy patřící ke studánce.
"Lucu?" otočím se, ale nikde ho nevidím.
"Baf!" vynoří se mi najednou za zády a vyleká mě tak, že spadnu po hlavě do studánky. Velká žlutá ryba, pohoršená nenadálým vpádem do svého království, se odebere do stínu a nasupeně na mě odtamtud zírá. Když se konečně postavím, málem uklouznu na mincích, které tam naházeli návštěvníci, a připadám si jako zmoklá myš. Tázavě se podívám na Luca, který sedí na kraji, dívá se na mě a směje se.

kapitola devátá

18. dubna 2010 v 11:56 | LostriS |  Lucie, postrach Paříže
Lucie, postrach Paříže - Kapitola 9

Ráno máme s Hadicí sraz o půl desáté a hotelové hale. Vstala jsem o trochu dřív a dala záležet na tom, jak vypadám - ne, že bych byla nějak extra nafintěná. Místo nejoblíbenějších džín jsem si vzala bílou, rozevlátou sukni a sportovní triko s teniskami nahradila halenka na ramínka a střevíčky. Ty jsou můj největší poklad, krásně vypadají a chodí se v nich jako v papučkách.
Když vejdu do haly, Kuba se na mě udiveně podívá. "Co to máš na sobě?"

kapitola osmá

18. dubna 2010 v 11:53 | LostriS |  Lucie, postrach Paříže
Lucie, postrach Paříže - Kapitola 8

"Je půl jedné." zkonstatuju při pohledu na hodinky.
"Ještě nějaké přání?" zeptá se a gentlemansky se ukloní. To mě rozesměje.
"Ne, již jsem všechna svá přání vyčerpala. Máte nějaký návrh?" zachovám formální tón.
"No, jeden bych měl." řekne a vede mě k výtahu (jak jinak než pro zaměstnance), kde zmáčkne tlačítko -1.
"Co to bude?" zeptám se trochu nervózně.
"Neboj, je to novinka, zatím ve zkušebním provozu, ale je to bezpečný." vysvětlí. Já mám ale pocit, že nevysvětlil vůbec nic.

kapitola sedmá

18. dubna 2010 v 11:50 | LostriS |  Lucie, postrach Paříže
Lucie, postrach Paříže - Kapitola 7

Když se mi podaří prodrat tlačenicí až ke stolkům a získat tak pár centimentrů životního prostoru, roztáhnu plánek Louvru. Je celkem přehlednej a tak po chvíli zjistím, že Mona Lisa, podle některých její kopie, je vystavena v křídle Denon a hned se tam taky vydám. Jakmile ale vstoupím na hlavní schodiště, nejistě se zastavím. Jak mám proboha vědět, kam mám jít? Podivím se v duchu, když tu mi někdo zezadu zakryje oči.
"Áá!" vyjeknu a, srozuměna s hrou našeho dětství, začnu hádat. "Kuba?" nukdo jinej mě nenapadá.
"Non." ozve se za mnou hlas.
"Lucu!" vydechnu a otočím se.

kapitola šestá

18. dubna 2010 v 11:46 | LostriS |  Lucie, postrach Paříže
Lucie, postrach Paříže - Kapitola 6

"Crrr!" zvoní budík a já v tu chvíli proklínám technologický pokrok, který nám nasadil tyhle parazity do ložnic. Pak si ale vzpomenu na kokrhání kohouta u babičky na vesnici, každý den kolem 6. hodiny ranní a připustím, že tohohle si alespoň můžu nastavit, nebo dokonce vypnout. Z koupelny slyším šplouchání vody z čehož usoudím, že se Hana asi sprchuje. Rozespale neohrabaná vylezu z postele a jdu se na balkon nadýchat čerstvého vzduchu. Ten mě okamžitě probudí a tak mám spoustu elánu jít vyhánět Hanu z koupelny.

kapitola pátá

16. dubna 2010 v 19:58 | LostriS |  Lucie, postrach Paříže
Lucie, postrach Paříže - Kapitola 5


"Tak co na ni říkáš?" ptá se mě Kuba, když už procházíme chrámovou lodí.
"No, je to moc hezká stavba, ale není to kostel." odpovím rozpačitě.
"To bude asi proto, že to není kostel, ale katedrála." namítne.
"Ne, tak jsem to nemyslela. Prostě... Tohle je moc hezká stavba, fakt, ale není tady Bůh. nevím, jak to jednodušeji vyjádřit. Chápeš mě?" pokusím se mu to vysvětlit.
"Asi jo. Máš pravdu." opáčí, ale já na něm poznám, že mě nechápe a přisvědčuje jen
proto, abych nepokračovala ve vysvětlování. je u mě totiž normální, že začnu u kostelů a skončím u toho, proč delfíni skáčou.
Vyjdeme z katedrály na ostré pařížské slunce a mě kolem hlavy nečekaně proletí holub, kterých je tu opravdu požehnaně.
"Ááá!" udělám a chci se skrčit, ale zakopnu o vlastní nohu a poroučím se k zemi. Naštěstí mě zachytí jakási obětavá náruč a já podle vůně poznám, že je to Kuba.
"Díky."řeknu a podívám se mu do očí. Jakto, že jsem si ještě nikdy nevšimla, že mají barvu jako mléčná čokoláda?

kapitola čtvrtá

16. dubna 2010 v 19:56 | LostriS |  Lucie, postrach Paříže
Lucie, postrach Paříže - Kapitola 4

"Vystupovat!" ozve se v mikrofonu hlas naší milé průvodkyně a my se ve spěchu vyhrneme z autobusu.
"Téda. To kdyby viděla babička, tak ji trefí šlak." podotknu při pohledu na pečlivě upravené záhony všech barev a tvarů.
"Hezký, co? Počkej, stoupni si sem, tě vyblejsknu." přeruší mé kochání se s foťákem v ruce.
"Ne, hele Kubi…" protestuju.
"Dělej, nebo nám utečou!" mávne rukou směrem k odcházející skupince a tak si stoupnu k soše boha Herma stojícího vedle cestičky a usměju se do objektivu. V tom mi zrak padne na kluka sedícího opodál na lavičce. Čte si, ale náhle zvedne hlavu a podívá se na mě. Pááni. Typický Francouz. (Jak vlastně vypadá typický Francouz?)

kapitola třetí

15. dubna 2010 v 15:27 | LostriS |  Lucie, postrach Paříže
Lucie, postrach Paříže: Kapitola 3

"Ty vole, co to má ta Hana na sobě?" drknu do Kuby o 7 minut později v hale.
"Myslíš, že slyšela, že Hadice říkala SPORTOVNÍ OBLEČENÍ?"nevěřícně valí bulvy na její růžovou minisukýnku a boty na jehlovém podpatku.
"Haničko, běž se převléci, ano?" řekne Hadice, také překvapená Haniným oblečením, a my máme co dělat, abychom se nepotrhali smíchy, když jí "Hanička" s medovým úsměvem odpoví: "Ale tetičko, tu sukni jsem dostala na poslední přehlídce!" a zatváří se dotčeně.

Moje klikací ikonka

15. dubna 2010 v 15:13 | LostriS |  ma vie..

Moje klikací ikonka... Budu moc ráda, když si ji stáhnete a dáte na svůj blog..





kapitola druhá

15. dubna 2010 v 11:41 | LostriS |  Lucie, postrach Paříže
Lucie, postrach Paříže: Kapitola 2

"A nyní vjíždíme do Paříže." zapraská v mikrofonu a kolem nás se mihne cedule s nápisem PARIS. Všichni cestující se nahrnou k oknům a my s Kubou to vyřešíme tak, že si mu sednu na klín. Za to samozřejmě sklidíme podezřívavé pohledy postaršího páru sedícího přes uličku.

Úvod

15. dubna 2010 v 11:33 | LostriS |  Girsu
Tak mě napadlo, že bych možná měla napsat něco o tom, co vlastně v rubrice "Girsu" najdete.

Tak tedy: je to příběh o Sophii, holce z menšího francouzského města, která celý život žije jen s matkou ve zvláštním domě. Má ráda historii, starožitné věci, instrumentální hudbu, tanec, knihy a přírodu. Její matka Clea má v městečku pověst zachránkyně a dobré duše. Jednou, chvíli po Sophiiných sedmnáctých narozeninách, když zastaví na benzínové stanici, její matka záhadně zemře. Když se probírá matčiným pokojem, najde Sophie dopis, ve kterém se tvrdí, že je dítě jakéhosi krále z království na neznámého světa zvaném Girsu. Protože byla odmalička vychovávána s povědomím o něm, dlouho se nerozmýšlí a uvěří, že tomu tak doopravdy je. S tím se ale pojí mnoho nepříjemností: musí zachránit svůj svět, vyhnout se členům řádu Kefa, kteří se jí snaží zabít, a hlavně nějak se dostat na onu neznámou zemi. Záhy objeví, že umí létat a také najde Amulet Saema, který jí propůjčuje moc nad vzduchem a také možnost dostat na Girsu. Rozhodne se vydat do Paříže, kde, jak doufá, je Brána Vzduchu, čímž začíná její dlouhá cesta za záchranou své neznámé země.

Ještě to nění ani zdaleka dokončené a, i když mám rámcovou představu, řekla jsem si, že nebudu nic přesně plánovat - uvím co z toho vyjde. Takže i vy máte možnost její cestu ovlivnit.

Přeji příjemné čtení a doufám, že se vaše názory objeví v komentářích.

LostriS

kapitola první

14. dubna 2010 v 22:00 | LostriS |  Lucie, postrach Paříže
Tenhle románek, nebo co to je, jsem napsala těsně po příjezdu z Paříže. Inspirovla mě k tomu jednak naše dovolená, ale také americka romantická komedie "Italské prázdniny". Je to něco, co bych nikdy nezažila, ale přála bych si to. Napsala jsem to už hodně dávno (panebože, skoro tři roky!) takže to určitě nebude bez stylistickým nebo typogarfických chyb (jako by ty pozdější byly bezchybné), které ale doufám omluvíte. Ano, je to jako vyšité z červené knihovny, ale co. Dívky musí snít.. Takže doufám, že se vám to bude líbit...

Pro Leu

14. dubna 2010 v 20:24 | LostriS |  pro někoho
Povídka, kterou jsem chtěl dát k narozeninám své nejúžasnější kamarádce, ale nějak jsem se k tomu neodhodlala... Takže bych chtěla slyšet (no, vlastně přečíst si) vaše názory na ni.
Takže tohle je pro tebe, Leo. Díky za to, že mě chápeš - i když to někdy znamená, že uznáš, že mě nepochopíš.

Ti ostatní

14. dubna 2010 v 14:47 | LostriS |  úvahy, eseje atd..
Terorismus.

V současné době jedno z nejvíce skloňovaných slov. Všichni máme alespoň mlhavou představu o tom, co terorismus chce, jaké k tomu používá praktiky a známe také jeho hlavní představitele. Z tohoto hlediska by se dalo říci, že nejznámější teroristé jsou vlastně novým druhem celebrit. Mají moc, píše se o nich, negativně ovlivňují dění na Zemi, takže se zdá, že jediný rozdíl mezi Bin Ládinem a Britney Spears je v tom, že Bin Ládina nikdy nikdo nevyfotil, jak vystupuje z luxusní limuzíny v minisukýnce naostro. Tento fakt je pochopitelný z několika důvodů: Bin Ládin nemá limuzínu, protože by mu v daném prostředí byla na nic (pokud teda je tam, kde si myslíme, že je; pokud tam není, tak je někde jinde a to je problém); Bin Ládin nenosí minisukně, a pokud ano, tak tajně; Bin Ládin je osobnost takového vlivu, že si podobné faux pas nemůže dovolit, aby nesnížil počet své základny dobrovolných sebevražedných atentátníků; v neposlední řadě musíme uvést jeden důležitý fakt: Bin Ládina nikdo už hodně dlouho nevyfotil, protože se k němu žádný fotograf nedostal, a pokud se dostal, má už v hlavě olovo.

Teď ale trochu změňme téma. Celým světem otřásl útok z 11.září, kdy jsme s hrůzou sledovali, jak se slavná dvojčata řítí k zemi a stávají se hrobem pro tisíce nevinných pracovitých lidí. Myslím, že teprve tehdy se začal brát terorismus opravdu vážně. Útok na malé děti ve škole v Beslanu nenávist proti těmto lidem ještě prohloubil. Když ale sledujeme v televizi reportáže z těchto tragédií, sedíme doma u televize a, jakkoli jsme osudem těch lidí pohnuti, cítíme se v bezpečí.
Jednou jsem šla se svým bývalým přítelem na procházku po jednom brněnském parku. Když jsme si chtěli sednou na lavičku, která obtáčela mohutný strom, všimla jsem si, že na ní leží ošoupaná černá aktovka. Najednou mě popadl strach (jak by řekl náš učitel z češtiny "animální strach z neznáma"), že je v té aktovce bomba. Vypadala tam tka nemístně - hodila by se spíše do nějaké kanceláře vytíženého úředníčka, než sem. A úředníček by ji určitě jen tak v parku nenechal. Přemlouvala jsem přítele, abychom šli dál, ale on mě přesvědčil, že nám nic nehrozí; tu aktovku tam určitě někdo zapomněl. Já jsem velmi roztržitá, ale abych někde nechala celou tašku a nevrátila se pro ni, to se mi ještě nestalo, přesto jsem se nakonec podvolila
a tak jsme se opodál záhadného zavazadla usadili. Chvíli jsem byla nervózní, ale když nic nevybuchovalo, uklidnila jsem se a na aktovku si vzpomněla, až když jsme odcházeli. Bylo mi trochu trapně, že jsem se tak bála.

Ale proč to tady všechno líčím? Po nedávném útoku na metro v Moskvě, jsem si začala uvědomovat, že se proti ztrátám lidských životů stáváme imunními. Jak také ne, když je smrt všudy přítomná a každé zprávy začínají výčtem lidí, kteří dnes zaklepou na bránu svátého Petra. Většina z nich je nevinná (i když, jak praví Bible, na každém z nás ulpívá prvotní hřích; ale nepředvídala ani Ameriku, takže co), prostě jen pracovali (ve WTC), učili (v Beslanu), jeli metrem (v Moskvě) a, pokud si zrovna teroristé, které si tradičně přestavujeme s arabským šátkem na hlavě, dali volno, jsou tu krvavé dopravná nehody a vraždy, aby je zastoupily. My, obyčejní lidé, kteří se tak snadno můžeme stát obilím mezi těmito mlýnskými kameny, sedíme opět doma a s mrazením v zádech houpáme na kolenou kočku nebo drbeme za uchem psa. Až reportáž skončí a dostaneme se k něčemu zábavnějšímu, třeba surfující lamě, nepříjemný pocit zmizí a tatínci s ovladačem na břichu požádají o pivo.

Mají tedy tyto krvavé útoky ještě nějaký smysl? Ano, sice pošlou do vzduchu hodně lidí, ale ti ostatní se cítí v bezpečí. Včera ráno, když jsem jela trolejbusem do školy, jsem si všimla opuštěné modré tašky u jednoho sloupu. Vzpomněla jsem si na to odpoledne v parku a položila jsem si otázku: Jsme opravdu v bezpečí? Tisíce lidí bydlících v panelácích nebo rodinných domech v naší čtvrti, která je blízko lesa a polí. Jak bychom reagovali, kdyby na konečné trolejbusu, kterým jezdí každodenně do školy desítky dětí, vybuchla bomba, třeba jen malá, a zabila jediného psa pochybné rasy?
A kdyby se k této miniatuře obvyklých bombových atentátů přihlásila jedna ze známých teroristických oraganizací? Říkali bychom si pořád, že jsme v bezpečí? A co ti ostatní lidé v malých, politicky bezvýznamných městech s počestnými obyvateli, v tiskem zapomenutých koutech Bretagne, Západní pouště nebo Wiskonsinu? 
Nezačali by se bát také?

část 1, kapitola 04

13. dubna 2010 v 20:56 | LostriS |  Girsu
GIRSU
ČÁST 1
Čtvrtá kapitola: Útěk

Ráno ji probudil nepříjemný zvuk budíku. Posadila se na posteli a zatřepala hlavou, aby se vrátila zpět do reality. Zdál se jí zvláštní sen; kdyby si jen vzpomněla, jaký… vyskočila z postele, zachumlala se do županu a opatrně vyhlédla zpoza záclony. Venku byla ještě skoro tma, přesto rozeznala nezřetelné obrysy postavy venku. Celých deset minut ji pozorovala a spokojeně se usmála, když se, téměř na vteřinu přesně, dala v šest hodin do pohybu a zmizela za rohem. Za dalších deset minut se před domem znovu objevila postarší paní se psem.

část 1, kapitola 3

13. dubna 2010 v 20:39 | LostriS |  Girsu
GIRSU
ČÁST 1
Třetí kapitola: Slídič

Nebyla si vědoma, že by je zavírala, přesto dál postupovala bezčetněji. "Je tu někdo?" nakoukla do kuchyně. V tom se kolem ní mihla černá postava a vyklouzla ven předními dveřmi. Bleskurychle se otočila, ale zahlédla už jen skrčenou postavu v černém triku se zlatým znakem na zádech mizející za brankou. Sophie vyběhla nahoru do svého pokoje a vrhla se pod postel, kam ukryla vzácnou truhličku. Oddechla si. Vše bylo tak, jak to před patnácti minutami zanechala. Buďto se vetřelec nedostal dál, než do kuchyně, nebo… nebo považoval za důležitější matčin pokoj. Matčin pokoj! Když pádila o patro níž, měla už srdce sevřené hrůzou.

část 1, kapitola 2

10. dubna 2010 v 14:37 | LostriS |  Girsu
GIRSU
ČÁST 1
Druhá kapitola: Dopis

Uvnitř byly úhledně poskládané listy papíru s matčiným rukopisem. Zdálo se, že to jsou dopisy pro ni.
Drahá Sophie, stálo na jednom.
vím, že, pokud si čteš tyto řádky, jsem už asi mrtvá, nebo to tak alespoň vypadá. Píšu Ti teď, v noci, ve spěchu, protože se ke mně dostaly zprávy, že Ti hrozí nebezpečí. Pamatuješ, když jsi byla malá, vyprávěla jsem Ti příběhy o zemi jménem Girsu. Říkala jsem Ti, že se tam nemůže stát nic hrozného, protože, pokud by lidem nebo ostatním tvorům, co tam žijí, hrozilo nějaké nebezpečí, přijde ze Země člověk a zachrání je? Tím člověkem jsi ty, Sophie. Myslíš si, že jsi nepoznala svého otce, ale v tom se mýlíš. Až do tvých tří let jsme pobývaly v Surgu, hlavním městě království Sursag, jehož je tvůj otec králem. Maponos.

část 1, kapitola 1

10. dubna 2010 v 11:49 | LostriS |  Girsu
GIRSU
ČÁST 1
První kapitola: Pohřeb



Zdálo se to tak dávno, co zastavily u benzínové pumpy, a Sophie si šla koupit šálek horké čokolády. Když se vrátila, byl kolem jejich auta hlouček lidí. "Mamka asi zase někoho zachránila," pomyslela si a s úsměvem zavrtěla hlavou. Clea, Sophiina matka, měla zvláštní dar předvídat vývoj situace a už několikrát se stalo, že tak někomu zachránila život. Když ale přistoupila blíž, viděla matku, jak leží na zemi a nejeví známky života.
"Mami!" proklestila si cestu.

Proč si lidé píší deníky?

10. dubna 2010 v 11:35 | LostriS |  úvahy, eseje atd..
Ano, proč?

Je to proto, že si chtějí, až přijde ten správný čas, připomenout všechny špatné a dobré zážitky, přivonět k vylisované růži, umřít a odkázat to dětem? To možná taky, ale já si myslím (ach, jak je to uklidňující, říct "já", po tom neosobním "my", který po nás chtějí v dizertacích), že je to hlavně proto, že potřebují mít pocit (jak už jsem napsala) pocit, že jejich život za něco stojí, že má nějaký smysl a že bude možná někdy někoho zajímat. A to pokud možno dřív, než za pár set let, až budou jeho intimní deník zkoumat vědci z budoucnosti, pokoušejíce se rozluštit "písmo doby temna".