Vítejte na mém blogu!
Polibosti čtěte a komentujte, a, pokud se vám tu zalíbí, vracejte se!
Budu se snažit, aby tu bylo co nejvíc co nejkvalitnějších článků o tom, co mě zajímá (rubrika "slovní průjem"), o mých názorech na aktuální témata ("úvahy, eseje atd.."), moje vlastní tvorba ("Girsu") a čas od času možná také něco o tom, co prožívám ("ma vie").
Káždá návštěva a komentář je motivací k tomu, abych pokračovala a aby tenhle blog nepotkal stejný osud, jako ty před ním.

Díky, LostriS.

P.S.: Názory a připomínky, které si ráda přečtu mi můžete poslat i přes "Zpráva autorovi" vlevo v menu.

část 1, kapitola 1

10. dubna 2010 v 11:49 | LostriS |  Girsu
GIRSU
ČÁST 1
První kapitola: Pohřeb



Zdálo se to tak dávno, co zastavily u benzínové pumpy, a Sophie si šla koupit šálek horké čokolády. Když se vrátila, byl kolem jejich auta hlouček lidí. "Mamka asi zase někoho zachránila," pomyslela si a s úsměvem zavrtěla hlavou. Clea, Sophiina matka, měla zvláštní dar předvídat vývoj situace a už několikrát se stalo, že tak někomu zachránila život. Když ale přistoupila blíž, viděla matku, jak leží na zemi a nejeví známky života.
"Mami!" proklestila si cestu.


"Zavolejte někdo sanitku!" vyhrkl někdo. Sophie jim podala svůj mobil, ale cítila, že je to zbytečné. Cleina kůže byla studená, napjatá a jakoby vosková. Přivolaní záchranáři už mohli jen konstatovat smrt. O půl hodiny později seděla na obrubníku, přes sebe měla přehozenou deku a usrkávala nějaký horký životabudič. Otřásla se a sledovala, jak matčino tělo nakládají do velké černé dodávky. Opodál stáli záchranáři, kouřili cigarety a povídali si.
"Je to divný, to ti povídám," říkal právě jeden z nich.
"Jo, to je. Vždyť ta holka říkala, že byla pryč maximálně pět minut. Nevypadá, že by lhala. Ale pak by přece nemohla být tak ztuhlá…" Dveře pohřebáckého auta se zabouchly a zvuk pneumatik přehlušil zbytek jejich rozmluvy. To co slyšela, ale Sophii stačilo. Potvrdilo jí to její podezření. Bylo vážně divný, že byla mamka (při tom pomyšlení ji zamrazilo) tak studená tak brzo. Vždyť v kriminálkách vždycky určují dobu smrti podle tělesné teploty a to v rámci desítek minut. I když se kriminálky musí brát s rezervou, je to divný. Prostě divný.

Jak se ocitla doma, nevěděla. Jisté bylo jen to, že další den nešla do školy a v poledne seděla v prosvětlené bílo-kovové pracovně matčina advokáta. Pomyslela si, že to tam vypadá jak na pitevně nebo operačním sále.
"Právě došla zpráva z pitevny." Trhla sebou. Vůbec ho neslyšela přicházet. Clein právník, vysoký tělnatý muž s přísnýma očima a hranatou bradou se musel skvěle vyjímat v soudní síni, tady však působil poněkud nepatřičně.
"Píše se tu, že vaše matka, Alexandra Rabelaisová…" podíval se na ni, jako by požadoval souhlas, a tak zaraženě kývla. "… zemřela na infarkt myokardu. Velice zvláštní věc u tak mladé ženy, která se těšila dobrému zdraví, nemyslíte?" za řeči přešel pracovnu a teď se na ni díval přes naleštěnou desku stolu. Měla pocit, že má něco říct. "Ano."
"Nevíte o tom něco?" zněla další otázka. Co mu měla odpovědět? V hlavě se jí mihly události posledního měsíce. Matčiny neopodstatněné obavy o ni, nevysvětlitelné chování a často se střídající nálady.
"Ne, bohužel nevím, co by to mohlo způsobit," vypravila ze sebe nakonec.
"Dobře." posadil se. "A teď přejděme k závěti. Vzhledem k tomu, že vaším nejbližším žijícím příbuzným je sestra vší matky, budete svěřena do poručnictví jí. Také zdědíte celý dům i se vším, co v něm je, spolu s kontem v bance. Souhlasí?" znovu ji probodl pohledem.
"No, asi ano. Víte, máma se mnou o tom nikdy…" zlomil se jí hlas.
"Chápu." Právník položil svou studenou tlapu na její ruku. Bůhví proč jí přejel mráz po zádech. "Teď bych ještě potřeboval, abyste to tady podepsala."
"Jistě." Chopila se tužky a naškrábala svůj podpis na příslušné místo.
"To bude asi vše," odtušil a vstal. "Děkuji vám za spolupráci a upřímnou soustrast." Vyprovodil ji ze dveří. Venku na chodníku zůstala stát a rozhlížela se všude kolem. Kam má jít? Domů ne, tam by to na ni určitě všechno padlo, a k Petty, matčině mírně bláznivé sestře, taky ne, alespoň prozatím. Vydala se tedy do parku, kde se posadila na trávu a opřela se zády o strom. Tabulku s nápisem "Zákaz vstupu na trávník" jednoduše ignorovala. Všude kolem byla spousta lidí, kteří si užívali letní odpoledne. Důchodci krmící holuby, páry, ale i puberťáci blbnoucí na skateboardech.
"Ještě, že jsou už za chvíli prázdniny," povzdechla si. "Aspoň nebudu muset chodit do školy."
Stíny se začínaly dloužit a tak raději vstala, oklepala ze sebe špínu a vydala se na autobusovou zastávku. Když byla asi v polovině cesty domů, volala jí Petty.
"Sophie! Jsi v pořádku? Už jsem se bála; to sezení u právníka bylo v poledne, ne?" vychrlila na ni.
"Jo, jsem v pořádku, právě jedu domů," odpověděla a pomyslela si: Mohla jsi tam se mnou jít.
"Chtěla jsem ti jen říct, že zítra bude pohřeb. Zařídila jsem ho co nejdřív, myslela jsem, že to tak bude nejlepší."
"Aha. Hmm."
"Nechceš přijet radši k nám?" zeptala se jí Petty.
"Ne, to je v pořádku. Přespím doma. Asi bych si měla vzít nějaký černý šaty, co?"odpověděla lhostejným hlasem, který ji samou překvapil.
"Tak dobře. Vyzvednu tě v osm, jo?" řekla Petty a zavěsila.

V osm hodin už byla nachystaná a stepovala před domem. Konečně teta přijela, otevřela dveře a Sophie nastoupila.
Chvíli mlčely.
"Víš, Soph, chtěla jsem ti říct, že-"
"Tě to mrzí. Já vím. Mě taky,"dopověděla za ni Sophie. Další chvíle ticha.
"Chtěla jsem se zeptat, teď když jsi mou poručnicí, budu muset bydlet u tebe?" zeptala se a představila si Pettyin byt, malý a pořád zavalený různým harampádím.
"No…" váhala Petty s odpovědí.
"Byla bych radši doma. Je mi už sedmnáct, dokážu se o sebe postarat a navíc teď jsou prázdniny, takže když se ti budu každej den hlásit…"
"Jo, to by šlo," odpověděla teta příliš rychle a bylo vidět, jak se jí ulevilo. "Jen zítra odlétáme s Paulem na měsíc do Dubaje, tak to tady asi budeš muset zvládnout úplně sama."
Sophie se ušklíbla. Teď už bylo jasné, proč na ten pohřeb tak spěchala. Do Petty se pořád zamilovávali a zase odmilovávali postarší muži, a nemohla si nevšimnout, že měli většinou tučná konta a chaty na Mallorce. A tak Petty zažívala střídavě období luxusu a "bídy", podle toho, jestli měla zrovna někoho v síti.
"Jo, jasně, v pohodě. Ale tam ti nebudu muset volat, ne? To by se trochu prodražilo."
"No to víš, že ne."
Zastavily před obřadní síní a vystoupily. Už tam na ně čekal pořádný houf lidí. Sophie přetrpěla ceremonii a plakat začala až na hřbitově. "Ubohá holčička" a "Kdybys něco potřebovala, tak zavolej" byly nejčastější reakce. Petty se jí zeptala, jestli je všechno v pořádku a odvezla ji do supermarketu, aby si nakoupila. Lednička doma zela prázdnotou. Konečně stály před domem.
"Tak se tedy uvidíme za měsíc. Důvěřuju ti Sophie. Kdybys něco potřebovala, tak určitě zavolej, ano?" pohladila ji po vlasech.
"Jasně," odpověděla Sophie a v tu chvíli měla matčinu sestru ráda.

Rozloučila se, vystoupila a vydala se směrem k vysokému dvoupatrovému domu z červených cihel. Jako jediný v ulici měl kolem sebe asi 4 metrový pruh trávy a moc sem nezapadal. Stará branka zavrzala a Sophie se ze zvyku vyhnula větvi věkovitého stromu. Nikdy ho nestříhaly ani neořezávaly, strom přesto nikdy nepřerostl přes nízký plůtek tak, aby vadil kolemjdoucím. Dokonce i ta jediná neposlušná haluz vypadala, jakoby příchozí vítala. Sophie odemkla a klíče hodila na botník. V kuchyni si udělala kakao a sedla si na kuchyňskou linku, zpola připravená, že vejde Clea a vynadá jí. Pořád se nedokázala smířit s tím, že je její matka mrtvá. Nebo… Spíše měla pocit, že není, a tak se na všechen ten povyk kolem dívala trochu zaraženě. Ale přece viděla, jak se jí pokoušejí resuscitovat, slyšela tichý, bezvýrazný hlas zdravotníka, který jí sdělil, že je mrtvá a viděla, jak ji pohřbívají. Tak proč ten neutuchající pocit, že tu něco nehraje? Věděla, že by měla truchlit, vždyť jí zemřela maminka! Ale prostě to nedokázala. Přece by cítila, kdyby se jí něco stalo, ne? Nerozuměla tomu. Zavrtěla hlavou a postavila prázdný hrnek do dřezu. Stoupala nahoru po schodech a podle svého zvyku jela rukou po zábradlí. Dobře známá struktura dřeva jí dodala odvahy a tak v prvním patře vešla do matčina pokoje. Clein pokoj byl prostorný, se supermoderním nábytkem. V oknech byly černé závěsy. Co tu hledám? zeptala se sama sebe a rozhlédla se pozorněji. Okamžitě ji upoutala věc, která se do tohoto pokoje ani trochu nehodila. Na modrém přehozu ležela dřevěná vyřezávaná truhlička.

 Sophii připadala nějak povědomá. Nemohla si vzpomenout, kde ji viděla, ale věděla, že je pro ni. Přistoupila proto k posteli a se směsí bázně a zvědavosti ji zvedla a přitiskla na prsa. Ještě jednou se rozhlédla po pokoji, zavřela dveře, a vyběhla po schodech do svého pokoje.
Ten ani nemohl být větším opakem ložnice její matky. Téměř vše, od dveří, přes psací stůl, židli, miniaturní kosmetický stolek až po postel s nebesy bylo ze dřeva. Každý kus byl také úplně jiný; vypadaly, jako by sem propadaly červí dírou z různých období historie. Sophie téměř všechny našla po bazarech, opravila a znovu natřela. Teď stála u starého rádia, za kterým se skrývala hi-fi věž, důmyslně zabudovaná do původní dřevěné konstrukce, a hledala svoje oblíbené CD s instrumentální hudbou. Potom přešla k francouzskému oknu a po krátkém pohledu ven zatáhla bílé závěsy. Totéž udělala i zbylých dvou oken a plácla sebou na postel. Chvíli se upřeně dívala do karmínových nebes a nepřítomně rukou hladila zlatý přehoz. Po chvíli si sedla, o jednoduše zdobený sloupek postele a truhličku si položila do klína. Všimla si, že dřív musela být nabarvená, protože v nejhlubších zářezech zůstalo ještě trochu barvy. Teď si všimla zvláštních motivů, vyřezaných po celém povrchu. Byli tam ptáci, mraky a na víku se proti sobě hrdě vzpínali dva zvláštní tvorové. Dolní polovinu těla a nohy měli lví, s obrovskými drápy a dlouhým ocasem, a tu horní pokrývalo peří, ohromná křídla jako by se chystala vzlétnout a pod žlutýma očima se klenul majestátní zoban. Gryfové. Stáli na zadních, lví tlapy pevně opřené o imaginární zem, a podpírali velký emblém. Sophii chvíli trvalo, než rozluštila, co je na něm napsané. Saema. Co to asi tak může být? pomyslela si, nadechla se, odklopila zlatou sponu a zvedla víko.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama