Vítejte na mém blogu!
Polibosti čtěte a komentujte, a, pokud se vám tu zalíbí, vracejte se!
Budu se snažit, aby tu bylo co nejvíc co nejkvalitnějších článků o tom, co mě zajímá (rubrika "slovní průjem"), o mých názorech na aktuální témata ("úvahy, eseje atd.."), moje vlastní tvorba ("Girsu") a čas od času možná také něco o tom, co prožívám ("ma vie").
Káždá návštěva a komentář je motivací k tomu, abych pokračovala a aby tenhle blog nepotkal stejný osud, jako ty před ním.

Díky, LostriS.

P.S.: Názory a připomínky, které si ráda přečtu mi můžete poslat i přes "Zpráva autorovi" vlevo v menu.

část 1, kapitola 2

10. dubna 2010 v 14:37 | LostriS |  Girsu
GIRSU
ČÁST 1
Druhá kapitola: Dopis

Uvnitř byly úhledně poskládané listy papíru s matčiným rukopisem. Zdálo se, že to jsou dopisy pro ni.
Drahá Sophie, stálo na jednom.
vím, že, pokud si čteš tyto řádky, jsem už asi mrtvá, nebo to tak alespoň vypadá. Píšu Ti teď, v noci, ve spěchu, protože se ke mně dostaly zprávy, že Ti hrozí nebezpečí. Pamatuješ, když jsi byla malá, vyprávěla jsem Ti příběhy o zemi jménem Girsu. Říkala jsem Ti, že se tam nemůže stát nic hrozného, protože, pokud by lidem nebo ostatním tvorům, co tam žijí, hrozilo nějaké nebezpečí, přijde ze Země člověk a zachrání je? Tím člověkem jsi ty, Sophie. Myslíš si, že jsi nepoznala svého otce, ale v tom se mýlíš. Až do tvých tří let jsme pobývaly v Surgu, hlavním městě království Sursag, jehož je tvůj otec králem. Maponos.

Kolikrát jsem proklínala to jméno, které mě zbavilo naděje na normální život!? A kolikrát jsem mu blahořečila, že mi dal Tebe, zdravé a krásné dítě?! Ovšem podle starých zákonů jsme v Surgu nemohli dále zůstat a tak jsme ho opustily a prošly s Namtarem na Zemi. Svého rozhodnutí vzít si ho nelituji, přesto, že jsem zde musela žít ve strachu, že Tě někdo z Kefy najde, nebo že Tě po tvých patnáctých narozeninách povolají zpět. Teď si asi říkáš, co je to za nesmysl, ale je to pravda. Nemůžu Ti dát žádný důkaz, nemohla jsem si ani udělat fotku, protože podle ní by nás Kefa mohla najít. Prozatím Ti bude muset stačit moje slovo. Ale teď k tomu nejdůležitějšímu! Tvoje království i tvůj svět je v ohrožení. Přesuň se tam dřív, než bude pozdě, protože tvorové Kefa tě už dávno hledají a snaží se tě zničit. Vše, co potřebuješ vědět, najdeš ve své oblíbené knížce pohádek - té s bílým drakem na vazbě. Momentálně jsou nejdůležitější první tři: příběh O Zjevení, O Kruhu Harmae a Jak se dostal Amulet na Zemi. Až si je přečteš, asi Ti dojde, že tu něco chybí. Nedala jsem ho sem ze strachu, že tu bude někdo prohledávat. Moje chabá kouzla, která jsem se naučila za ty tři roky strávené na Girsu, nestačí na dávnověkou magii, kterou si osvojil ten řád slídičů a udavačů pracující ve prospěch zla, Kefa.

Sophie na chvíli odložila dopis a podle její rady se začetla do Pohádek Slonovinového draka, které předtím vytáhla z tajné přihrádky v hlavě postele. První byl Příběh O Zjevení.
"Kdysi dávno, když ještě trvaly časy prvního věku…" začínal. Když dočetla, posadila se na posteli a chvíli zírala na karmínové květy na protější stěně. Že by všechno, v co věřila, když byla malá, bylo pravda? To je, jako kdyby se najednou miliony dětí dozvěděli, že vlk vážně sežral Karkulku a svět Harryho Pottera doopravdy existuje. Pročetla si i ostatní pohádky a zjistila, že vlastně neříkají nic jiného, než Clein dopis. Králové Sursagu mají povinnost najít si na Zemi manželku a zplodit s ní dítě, které by mohlo ohrožené Girsu zachránit. A to dítě je ona. Ale kolik takovýchto lidí vůbec po světě chodí? Musel už někdo podniknout tuto cestu do neznáma? Takovéhle otázky se jí honily hlavou, když znovu sahala po dopise. Na chvíli se zaposlouchala do známé uklidňující hudby. Na druhé straně dopisu byly starodávným písmem vyvedené verše:

Tam, kde sbor ptáků zpívá,
Tam, kam každý hlavu zdvíhá,
Tam najdeš pravý poklad,
Zříš svého původu doklad.

To je asi vše, co budeš potřebovat. Doufám, že se rozhodneš správně. Hodně štěstí.

Mám Tě ráda. Máma.


P. S.: Nikdy nezapomeň, že jsi ze Země stejně jako z Girsu a nenech se strhnout k něčemu, co bys nikdy neudělala!

Když Sophie dočetla, bylo už v pokoji šero a tak vstala, aby roztáhla závěsy. Na ulici uviděla podivnou stařenu, která se upřeně dívala na dům. Sophie se otřásla. Znovu závěsy raději zatáhla, ale mezerou mezi nimi ji stále pozorovala. Nehýbala se z místa, vypadala, jako by byla vrostlá do země. Že by ji dávali sledovat? Normální sedmnáctiletá holka by se možná zhroutila a zavolala své nejlepší kamarádce. Ale to ona neudělá. Neohrozí přece ještě někoho jiného. Od malička cítila, že je něco víc. Když byla menší, představovala si, že ona je ten člověk, co Girsu zachrání. Jednou, když jí bylo asi tak šest, to řekla matce. Ta se na ni smutně usmála, pohladila ji po vlasech, a řekla "Všechno se jednou může stát.". Tyto zdánlivě bezvýznamné okamžiky se ve světle dopisu jevily úplně jinak. Ale v Sophiiných dětských fantaziích nebyl žádný strašný řád Kefa, vládnoucí dávnověkou černou magií. Zlo představoval většinou jen drak, který ohrožoval statečně se bránící město. Ale draci přece můžou být i hodní, připomněla si Sophie, aby nikomu neublížila. Zvyk z dětství. Rozhodla se, tady nemůže věčně sedět, a že právě na to Oni - ať už je to kdo chce - čekají.

Svlékla se sebe černé šaty, osprchovala se, a vklouzla do pohodlného domácího oblečení. Dole popadla pytlík s odpadky. Pokud aspoň trochu znají náš svět, nemělo by jim to přijít divné, pomyslela si a vyšla z domu. Došla k brance a dala si záležet, aby vypadala co nejvíc zdrceně. Vyhnula se haluzi stromu a vyhodila odpadky do popelnice. Když už se měla k odchodu, najednou ji něco napadlo. "Tam, kde sbor ptáků zpívá, tam, kam každý hlavu zdvíhá…" zašeptala pro sebe. Rozhlédla se kolem, ale nikoho neviděla a tak zašla pod starý strom. Podívala se do koruny, usmála se a vyhoupla se do nejnižších větví. Spěchala, stoupala z jedné větve na druhou a teď už byla v úrovni svého pokoje ve druhém patře. Až teď si pořádně uvědomila, jak je ten strom vlastně vysoký. Znovu se podivila nad tím, co tu jejich dům vlastně pohledává. Rozhlédla se kolem, zapomněla se držet, podklouzla jí noha a ona se řítila listovím k zemi. Snažila se zachytit kolem letících větví, ale nešlo to, a tak jen zavřela oči a čekala na náraz. Když se pár vteřin nic nedělo, otevřela je zjistila, že se vznáší asi 20 centimetrů nad trávou. Udiveně povytáhla obočí a spustila nohy na zem. Že bych uměla létat? Dneska už mě vážně nic nepřekvapí. Znovu těkala pohledem po okolí, a když se ujistila, že ji nikdo nesleduje, vší silou se odrazila. Napůl čekala, že dopadne zpět, ale zatím letěla stále výš, až byla tak vysoko, že se nemohla mezi větvemi, které byly stále blíž a blíž u sebe, prosmýknout. Rozhodla se, že se po nich pokusí vyšplhat. Snad ji unesou, a kdyby spadla, nic se jí přece nestane! To vědomí ji naplnilo novou silou tak si stoupla na nejbližší větev a začala šplhat, až dospěla ke špičce. Dech beroucí rozhled ji ale vůbec nezajímal, nestarala se ani o to, co by si pomysleli lidé na chodníku, kteří by ji uviděli takhle vysoko. Její pohled upoutali dva gryfové, vyškrábaní do mladého dřeva. Byli úplně stejní jako ti na její truhličce až na to, že erb, který drželi, byl prázdný. Povrch erbu trochu vystupoval a tak na něj Sophie zkusmo zatlačila. Nic se nestalo. Tohle je mladé dřevo, ale pokud se pohádky nemýlí, muselo to tady být už od mých patnáctých narozenin. Přemýšlela nad nějakým kouzlem, které by to mohlo otevřít, ale žádné neznala. "Sophie." Zkusila možné heslo. Nic. "Alexandra." Žádná změna. Vzpomněla si na slovo na truhličce. "Saema," řekla. Náhle gryfové zezlátli, ten napravo se protáhl a promluvil. "Jméno?" Sophie překvapením málem spadla.
"Sophie. Sophie Clara Rabelaisová," odpověděla, když nabrala dech.
"Jméno vaší matky?" zeptal se druhý a rozkošnicky si protáhl křídla.
"Alexandra Rabelaisová."
"Jméno otce?" naléhal znovu ten pravý.
"Ma-Maponos," vykoktala Sophie. Nebyla si jistá.
"Odkud pocházíte?"
"Ze Země, stejně jako z Girsu," vzpomněla si na matčino post skriptum.
"Vítejte zpět, Sophie," usmáli by se gryfové, kdyby se, vyškrábaní do dřeva, usmívat mohli.

Nato jejich kontury zčernaly a erb mezi nimi se vyklopil. V dutině, která se na úzký kmínek zdála příliš veliká, ležel Amulet Saema. Na zlatém řetízku byl přívěsek ve tvaru vertikálně postaveného mraku. Sophie si uvědomila, že je tam až příliš dlouho, popadla řetízek, pověsila si ho na krk a doslova letěla dolů. Na poslední větvi se posadila, aby se alespoň trochu uklidnila, a zastrčila si Amulet pod tričko. Ještě stále nebyl nikdo v dohledu, což ji, vzhledem k odpolední hodině, zaráželo. Opatrně slezla na zem a vydala se po cestičce, jako by se nic nedělo. Dveře byly otevřené.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama