Vítejte na mém blogu!
Polibosti čtěte a komentujte, a, pokud se vám tu zalíbí, vracejte se!
Budu se snažit, aby tu bylo co nejvíc co nejkvalitnějších článků o tom, co mě zajímá (rubrika "slovní průjem"), o mých názorech na aktuální témata ("úvahy, eseje atd.."), moje vlastní tvorba ("Girsu") a čas od času možná také něco o tom, co prožívám ("ma vie").
Káždá návštěva a komentář je motivací k tomu, abych pokračovala a aby tenhle blog nepotkal stejný osud, jako ty před ním.

Díky, LostriS.

P.S.: Názory a připomínky, které si ráda přečtu mi můžete poslat i přes "Zpráva autorovi" vlevo v menu.

kapitola čtvrtá

16. dubna 2010 v 19:56 | LostriS |  Lucie, postrach Paříže
Lucie, postrach Paříže - Kapitola 4

"Vystupovat!" ozve se v mikrofonu hlas naší milé průvodkyně a my se ve spěchu vyhrneme z autobusu.
"Téda. To kdyby viděla babička, tak ji trefí šlak." podotknu při pohledu na pečlivě upravené záhony všech barev a tvarů.
"Hezký, co? Počkej, stoupni si sem, tě vyblejsknu." přeruší mé kochání se s foťákem v ruce.
"Ne, hele Kubi…" protestuju.
"Dělej, nebo nám utečou!" mávne rukou směrem k odcházející skupince a tak si stoupnu k soše boha Herma stojícího vedle cestičky a usměju se do objektivu. V tom mi zrak padne na kluka sedícího opodál na lavičce. Čte si, ale náhle zvedne hlavu a podívá se na mě. Pááni. Typický Francouz. (Jak vlastně vypadá typický Francouz?)

"Viděl jsi toho kluka na lavičce?" ptám se Kuby, když spěcháme parkem dohonit naši skupinu.
"Ne, proč?" tváří se překvapeně.
"Ten byl táák krásnej..." chci pokračovat, ale to už dostihneme ostatní a tak se zaposlouchám do výkladu k Fontáně Medicejských.
"Ta je fakt super!" řeknu a zalovím v batohu, abych vytáhla foťák a zvěčnila si ji. Kruci. Kde je?
Ať se koukám, jak chci, není k nalezení. Musela jsem ho nechat v autobuse!
"Paní Hadíková!" odhodlám se oslovit průvodkyni.
"Nechala jsem v autobuse fotoaparát, mohla bych si pro něj zajít?" udělám prosebný obličej.
"No... autobus by tam jet měl být, tak si tam skočte. Najdete nás na lavičkách u Lucemburského paláce ještě asi čtyřicet pět minut. Je to tu značené, tak snad nezabloudíte." svolí a já si oddechnu.
"Já ji doprovodím!" hlásí se Kuba galantně.
"Žádný takový. Slečna Sadová to určitě zvládne sama." zchladí jeho nadšení Hadice.
"Za chvíli jsem zpátky." mrknu na něj a odkvačím.


Autobus najdu bez problémů, jen si z kabele vezmu foťák a už jsem na cestě zpět. Za chůze si ještě prohlížím fotky a nedávám pozor na cestu. Najednou do mě někdo vrazí.
"Excusez-moi!" ozve se, já zvednu hlavu a dívám se do těch nejčernějších očí, jaký jsem kdy viděla.
"Excusez- moi, není vám nic?" to je ten kluk z lavičky?!
"Non, ca va, merci." odvětím a mám se k odchodu.
"Attendez! Počkejte! Nedala by jste si zmrzlinu? Jako moji omluvu za to, že jsem do vás vrazil." zastaví mě.
"Tak jo, ale pod jednou podmínkou." odhodlám se.
"Jakou?"
"Že mi přestanete vykat. Já jsem Lucie," usměju se na něj.
"Já jsem Jean- Luc, ale říkej mi Lucu," oplatí mi usměv a přidá polibek na obě tváře. "Tak jakou si dáš?"
Za půl hodiby, ve které jsme stačili probrat snad úplně všechno, na co stačila moje slovní zásoba, sedíme na jedné z nespočetných laviček, a já se podívám na hodinky a zděsím se. Za čtvrt hodiny mám být na druhé straně parku, nebo kde. Já totiž vlastně vůbec nevím, kde jsme.
"Lucu, promiň, ale už budu muset jít. Za čtvrt hodiny mám být u Palais du Louxembourg."  
"Klid, vaše průvodkyně se nezblázní, to stihnem." uklidňuje mě. Stačili jsme probrat snad skoro všechno, na co stačila moje slovní zásoba.
Najednou vyskočí: "Alles!" chytne mě za ruku. "Chci ti něco ukázat!"
"Klidně, pokud to stihnem..."
"Jasně, neboj!"
Za pět minut se udýchaní zastavíme u malého jezírka, ve kterém plave obrovská žlutá ryba.
"Tohle je moje oblíbený místo. Chodím sem, když je mi smutno, ale i když mám radost." řekne a vtiskne mi to ruky minci. "Na, něco si přej!"
"Tak ty taky." vyštrachám z kapsy dvoukačku a podám mu ji.
"Tak na tři." začne odpočítávat "Raz, dva, tři!" Ať se ještě někdy potkáme! přeju si jak nejvíc můžu.
Chvíli tam ještě tak stojíme a pozorujeme rybu, nehybně se vznášející nad svým stínem a já na okamžik zapochybuju, jestli už náhodou není mrtvá. To by ale plava břichem nahoru, ne?
První se vzpamatuje Luc. "Máme co dělat, abychom to stihli." řekne a kývne na mě, abych ho následovala. Na místě jsme překvapivě brzo. Připadá mi, že jsme jen zahnuli za pár keřů. Bohužel se už musíme rozloučit.
"Bylo to fajn, díky." řeknu a chci odejít.
"Počkat." zastaví mě ještě. "co máte zítra v plánu?"
"No, myslím, že Louvre a Orsay. Dál už si to nepamatuju. Vím jen , že v Louvru máme být v 10 dopoledne." odpovím a tázavě se na něj podívám. "Proč?"
"Jen tak. Bylo to s tebou super. Doufám, že se ještě někdy uvidíme." řekne a na rozloučenou mě líbne.

"Kdes byla, sím tě?" ptá se Kuba rozvalený na lavičce "Sem se tady málem unudil k smrti."
"Trochu jsem se zdržela. Vysvětlím ti to pak." řeknu zaraženě a odpochoduju
k Hadici oznámit jí, že jsem se už vrátila. Z nějakého těžko pochopitelného důvodu se mi nechce Kubovi svěřovat.

"Paní Hadíková!" ozve se za mnou Hana držící v ruce nějaký letáček.
"Ano?" otočí se Hadice.
"Já jsem tady dostala od jednoho hrozně milého Francouze pozvánku na módní přehlídku a banket. Bude se to konat pozítří a budou tam všichni přední francouzští návrháři!" odpoví Hana.
"Aha. Předpokládám, že bys tam chtěla jít, že?" položí řečnickou otázku Hadice a ztiší hlas. "Říkala jsi, že máš pozvánku PRO DVA?"
"Ano. Samozřejmě, že by jste šla se mnou, pokud by jste o to stála." vyřeší to diplomaticky a dodá. "Ostatní by mezi tím mohli mít rozchod, stejně je jeden na programu."
"No, myslím, že by to šlo." odpoví a já už na nic nečekám a pospíším si sdělit tohle suprovou novinku Kubovi. Návrhy na to, co by jsme mohli ve volném čase dělat naprosto zaměstnají jeho mozek a tak zapomene hloubat nad tím, co jsem tak dlouho dělala. Zaměstná na celou cestu k Notre-Dame.

kam dál:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama