Vítejte na mém blogu!
Polibosti čtěte a komentujte, a, pokud se vám tu zalíbí, vracejte se!
Budu se snažit, aby tu bylo co nejvíc co nejkvalitnějších článků o tom, co mě zajímá (rubrika "slovní průjem"), o mých názorech na aktuální témata ("úvahy, eseje atd.."), moje vlastní tvorba ("Girsu") a čas od času možná také něco o tom, co prožívám ("ma vie").
Káždá návštěva a komentář je motivací k tomu, abych pokračovala a aby tenhle blog nepotkal stejný osud, jako ty před ním.

Díky, LostriS.

P.S.: Názory a připomínky, které si ráda přečtu mi můžete poslat i přes "Zpráva autorovi" vlevo v menu.

kapitola desátá

20. dubna 2010 v 19:40 | LostriS |  Lucie, postrach Paříže
Lucie, postrach Paříže - Kapitola 10

Až se divím jak tu "naši" studánku bez problému najdu.
Posadím se na její okraj a čekám. Velká zlatá ryba jako by se odminule ani nepohnula.
"Lucie..." ozve se najednou zpoza sochy patřící ke studánce.
"Lucu?" otočím se, ale nikde ho nevidím.
"Baf!" vynoří se mi najednou za zády a vyleká mě tak, že spadnu po hlavě do studánky. Velká žlutá ryba, pohoršená nenadálým vpádem do svého království, se odebere do stínu a nasupeně na mě odtamtud zírá. Když se konečně postavím, málem uklouznu na mincích, které tam naházeli návštěvníci, a připadám si jako zmoklá myš. Tázavě se podívám na Luca, který sedí na kraji, dívá se na mě a směje se.

"Pojď, vylez." podává mi ruku. "To jsem vážně nechtěl. Promiň, promiň..." omlouvá se donekonečna, když vidí můj výraz. Já ovšem nevydržím zůstat dlouho naštvaná a tak po chvíli s úsměvem odpovím: " Dobrý, aspoň byla nějaká sranda."
"Akorát, že se teď budu muset vrátit do hotelu a převléct se." povzdechnu si po chvíli vyklepávání vody z uší.
"Tak já tě tam zavezu," nabídne se hned.
"To bys byl moc hodnej. A já budu doufat, že tam trefím," řeknu.
"Mám nápad." vyhrkne najednou. "Mohl bych ti nějaký šaty půjčit, co ty na to?"
"No, já nevím..." váhám. "A jaký?"
"Uvidíš, pojď." řekne a já se mu chtě nechtě musím podvolit. Za chvíli už kráčíme pěšinou, která nás, jak se pozděju ukáže, zavede k Lucemburskému paláci. Tam Luc zamíří k postrannímu vchodu s krásně tepanýma kovovýma dveřma, které odemkne velkým starožitným klíčem. Vejdeme do místnosti, která sice není nijak velká, ale je až po strop narvaná poskládanými šaty, pečlivě zabalenými v průhledných vacích.
"Měli jsme mít dneska přehlídku, ale odvolali to kvůli dešti. Teď už to na déšť sice nevypadá, ale zvukaři a osvětlovai dostali volno a pracují jind,." vysvětluje. Páni. Takže on je jeden z těch, co to tu připravují? Nedokážu věnovat ani jednu soucitnou myšlenku Haně, která je takto nucena strávit s Hadicí celý den. Možná, že by jsme jí už měli zamluvit místo v ústavu pro choromyslné.
"Počkej, něco ti tady najdu." vytrhne mě z přemýšlění Luc. "Co tyhle?" otočí se na mě a ukazuje mi tyrkysově zelené šaty s růžovými volánky.
"E-e." udělám pochybovačný obličej.
"Jo, jen jsem žertoval." zasměje se. "Vím přesně, jaký ti padnou." Chvíli pobíhá po místnosti a pak vytáhne vzdušné, fialkovo-modré šaty na ramínka.
"Tééda." vydechnu. "A ty mi půjčíš?"
"Jasně!" usměje se. "Akorát ti asi budu muset pomoct s oblíkáním. Je tam takovej dost složitej zip..."
Podívám se nejdřív na něj, pak na své mokré oblečení a na krásné šaty, které drží v ruce, a nakonec kývnu. "Teď se ale otoč." přikážu.
"Jo, jasně. Akorát by se ti mohlo hodit tohle." řekne, podá mi bílý ručník a odejde k protější zdi, kde dělá, že kontroluje uložení ostatních šatů. Nervozně si začnu vyslékat mokré věci; neštěstí jsem se v tůni nemáchala tak dlouho, aby to odneslo i spodní prádlo, utřu se ručníkem a opatrně na sebe navléknu šaty.
"Už můžeš." řeknu a otočím se k Lucovi zády, aby mi mohl zapnout zip. Potom odněkud vyčaruje velké zrcadlo a opře ho o zeď přede mnou, abych se mohla podívat.
"Tak co na to říkáš?" zeptá se.
"A co na to říkáš ty?" opáčím s vděčným úsměvem.
"Slova nestačí." odpoví a do vlhkých vlasů mi opatrně usadí čelenku se stříbrnými kamínky. V mým černých vlasech to vypadá, jako by mi tam napadaly hvězdy. Otočím se, políbím ho na tvář a řeknu: "Děkuju." Překvapí mě, když se začervená. Chvíli tam ještě stojíme, ale pak poruší ticho.
"Když nám zrušili tu přehlídku, mám pro tebe náhradní program." Náhradní program?
"A jaký, smím-li se ptát?"
"Půjdeme na Eiffelovku a pak pro tebe mám ještě jedno překvapení." odpoví záhadně.

"Teda... A čím jsem si to zasloužila?"
"Sebou!" opáčí prostě.
"Tak to naprosto chápu." řeknu s úsměvem.
"Teď už ale musíme jít, jinak se tam nehnem. Jen se převlíknu."
"Tak já počkám venku, jo?" vyjdu ven, kde se posadím na lavičku a vdechuju svěží vůni všudypřítomných květin. Když se Luc konečně objeví, má na sobě jíné rifle, bílou košili s ohrnutými rukávy a přes rameno černé sako. Moc mu to sluší, což mu také vzápětí řeknu. Jen se usměje a zeptá se: "Jdeme?"
"Jasně, jak je to vůbec daleko?" řeknu už za chůze.
"Neboj, nepůjdem pěšky." uklidní mě.
"No, já bych se klidně prošla, jen na to nemám moc vhodný boty." vysvětlím.
"No a právě proto pojeme tímhle." ukáže na bílou vespu.
"Hezký." řeknu upřímně.
"Jsem rád, že se ti líbí. Tohle si nasaď." podává mi helmu.
"Mohl bys mi ji, prosím, zapnout? Nějak mi to nejde..." poprosím ho.
"Jo, jasně." nahne se ke mně
a já na chvíli cítím jeho omamnou vůni, div se mi nepodlomí kolena.
"Dobrý? Tak nasedej. A pořádně se mě drž, ať mi někam neuletíš!"
"To se vůbec nemusíš bát!" poznamenám. Kdybych tomhle klukovi chtěla uletět, musela bych být blázen!
"Chceš jet radši po hlavní ulici, nebo zkratkou menšíma uličkama?" zeptá se Luc po chvíli jízdy. Tak tak mu rozumím.
"Jsem pro uličky!" zakřičím mu do ucha, když si vzpomenu na dopravní kolaps na Champs-Elysées.
"Doufal jsem, že to řekneš!" ukáže na celistvou masu aut, kde se snad nemůže protáhnout už ani skůtr.
V tom Luc zabočí do jedné ze zmiňovaných zkratek, které jsou tak úzké, že se divím, že se nám chodci mají kde vyhnout. Ti jsou na to, jak se zdá, zvyklí.

kam dál:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama