Vítejte na mém blogu!
Polibosti čtěte a komentujte, a, pokud se vám tu zalíbí, vracejte se!
Budu se snažit, aby tu bylo co nejvíc co nejkvalitnějších článků o tom, co mě zajímá (rubrika "slovní průjem"), o mých názorech na aktuální témata ("úvahy, eseje atd.."), moje vlastní tvorba ("Girsu") a čas od času možná také něco o tom, co prožívám ("ma vie").
Káždá návštěva a komentář je motivací k tomu, abych pokračovala a aby tenhle blog nepotkal stejný osud, jako ty před ním.

Díky, LostriS.

P.S.: Názory a připomínky, které si ráda přečtu mi můžete poslat i přes "Zpráva autorovi" vlevo v menu.

kapitola devátá

18. dubna 2010 v 11:56 | LostriS |  Lucie, postrach Paříže
Lucie, postrach Paříže - Kapitola 9

Ráno máme s Hadicí sraz o půl desáté a hotelové hale. Vstala jsem o trochu dřív a dala záležet na tom, jak vypadám - ne, že bych byla nějak extra nafintěná. Místo nejoblíbenějších džín jsem si vzala bílou, rozevlátou sukni a sportovní triko s teniskami nahradila halenka na ramínka a střevíčky. Ty jsou můj největší poklad, krásně vypadají a chodí se v nich jako v papučkách.
Když vejdu do haly, Kuba se na mě udiveně podívá. "Co to máš na sobě?"

"Oblečení, taky nemusím pořád chodit v riflích a navíc mi včera bylo dost vedro," utrhnu se na něj a netrpělivě čekám, až nám Hadice dá pokyny. Nakonec se ukáže, že máme celý den volno a že do hotelu se máme dostat jak je nám libo. V autobuse se Kuba s Honzou živě baví, kam všude půjdou a Hana se uraženě dívá z okna. Asi jí došlo, že po té přehlídce, která bude trvat maximálně do 3 hodin, bude muset zůstat s Hadicí. Já taky koukám z okna, ale zasněně, protože si představuju Luca.
"Tak co, jak ti vyhovuje ten plán?" zeptá se náhle Kuba, poučený včerejškem.
"Jéžiš, promiň, já tě vůbec neposlouchala... víš, asi se půjdu podívat na tu přehlídku. Nemusíš se o mě bát."
"To teda ne! Tohle už není jen Louvre, tady se bavíme o celé Paříži! Nemůžu tě tady nechat samotnou!" protestuje.
"Fakt se neboj, mám průvodce. Uvidíme se večer v hotelu." usměju se a tím považuju celou záležitost za uzavřenou.
Ne tak Kuba. "Počkat, jakýho průvodce?" nechce to nechat plavat. "Jakto, že ho neznám?"
"A to mám jako povinnost všechno ti hlásit? Nech mě už na pokoji, jo?" naštvu se.
"No tak, Lu..." snaží se ještě, ale to už autobus zastaví a já z něj ve spěchu vyběhnu a ztratím se Kubovi v bludišti květinových záhonků.

kam dál:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama