Vítejte na mém blogu!
Polibosti čtěte a komentujte, a, pokud se vám tu zalíbí, vracejte se!
Budu se snažit, aby tu bylo co nejvíc co nejkvalitnějších článků o tom, co mě zajímá (rubrika "slovní průjem"), o mých názorech na aktuální témata ("úvahy, eseje atd.."), moje vlastní tvorba ("Girsu") a čas od času možná také něco o tom, co prožívám ("ma vie").
Káždá návštěva a komentář je motivací k tomu, abych pokračovala a aby tenhle blog nepotkal stejný osud, jako ty před ním.

Díky, LostriS.

P.S.: Názory a připomínky, které si ráda přečtu mi můžete poslat i přes "Zpráva autorovi" vlevo v menu.

kapitola druhá

15. dubna 2010 v 11:41 | LostriS |  Lucie, postrach Paříže
Lucie, postrach Paříže: Kapitola 2

"A nyní vjíždíme do Paříže." zapraská v mikrofonu a kolem nás se mihne cedule s nápisem PARIS. Všichni cestující se nahrnou k oknům a my s Kubou to vyřešíme tak, že si mu sednu na klín. Za to samozřejmě sklidíme podezřívavé pohledy postaršího páru sedícího přes uličku.

Za 2 hodiny, které jsme projezdili Paříží, už ve vestibulu našeho hotelu čekáme, až nám odevzdají klíče od pokojů, které budou pro příští čtyři noci naším domovem, a konečně se budeme moci ubytovat.
"Takže, kohopak tu máme." vejrá Hadice do papíru.
"Pokoj číslo 11… Sadová, Hrubá." hlásí a podává Haně klíče.
"Ale paní Hadíková, já jsem měla mít pokoj s Jakubem Novákem!" protestuju.
"Milá holčičko, slíbila jsem vašim rodičům, že se tady o vás postarám a vrátím vás V PŮVODNÍM STAVU. Ještě nějaké otázky?" sladce se usměje na pána, který se vědoucně pochechtává, a pokračuje. "Ze stejného důvodu bude pan Jakub Novák sdílet pokoj s Janem Hrubým, číslo 21."
Páni. Tak to je Hanin bratr, jo? Není k zahození, ale jestli je stejně nesnesitelnej jako Hana, tak to Kubíka lituju. V tom případě ale nechápu Hadičiny obavy o to, že by se mohla moje spolubydlící vrátit v jiným stavu. A pomyšlení na mě a Kubu mě spíše rozveseluje…
"Já budu spát u okna, jestli ti to nevadí." oznámí Hana poté, co se připlahočíme s kuframa do pokoje.
"No… Ne! Tam chci spát já! Klidně, mě je to jedno." odpovím a s žuchnutím se svalím na měkoučkou postel s francouzským povlečením.

Hadice obchází a kontroluje pokoje. "V šest hodin je sraz v hale hotelu ve sportovním oblečení I botách. Budeme chodit, tak ať si hned první den neuděláte puchýře!" oznámí a odpochoduje.
Vzápětí do pokoje vtrhne Kuba. "Jé, vy to tady máte hezký! My máme růžový povlečení." ušklíbne se a závistivě pokukuje po naších tmavě modrých postelích.
"Lu, mohla bys na chvilku ven?" ptá se a už mě táhne ven z pokoje.
"Co se děje?" udiveně se na něj podívám.
"Pojď, něco ti ukážu." řekne a směruje mě po schodech nahoru a pak k požárnímu žebříku.
"Neblázni, bude průser." zaváhám.
"Neboj, to nějak vysvětlíme a rozhodně to za to stojí." přemlouvá mě.
"Tak jo, ale rychle, za půl hodiny máme být dole a ještě nejsme ani převlečený." svolím nakonec a už lezu po žebříku nahoru.
"Ten poklop nejde otevřít!" zkonstatuju.
"Tak počkej, pomůžu ti. Trochu uhni." odpoví Kuba a tak visím za jednu ruku a jednu nohu poměrně vysoko nad zemí. Jak se snaží pohnout s klikou, je na mě úplně nalepenej.
"Ty máš novou vůni?" začichám.
"Jo, koupila mi ji mamka."odpoví zdráhavě.
"Mamka?" chci pochybovat, ale to už poklop konečně povolí. Díky Bohu, že má Hadice pokoj v přízemí, protože to docela skřípe.
"Tak šup!" pobídne mě Kuba a tak se vydrápu nahoru.
"Tééda." vydechnu při tom pohledu. Jsme totiž na střeše našeho hotýlku, ze které díky jeho umístění vidíme snad celou Paříž. Po pravé straně se leskne Seina a za ní v jedné "Zlaté" linii Louvre, Place de la Concord, Arc de Triomphe a La Grande Arche, novostavbu, zatím poslední z celé řady monumentů. Eiffelovka na "našem" břehu se zdá nepředstavitelně blízko.
"Jak jsi to věděl?" podívám se na Kubu tázavě a už podruhé zachytím jeho novou, příjemnou vůni.
"No, nevěděl, jen předpokládal." zazubí se.
"Tak to máš štěstí, že ti to vyšlo." hrozím mu, zatímco hltám obraz zářící Paříže.
"A co by mi udělala?" zeptá se.
"No, to se radši ani neptej." mrknu na něj.
"Tyjo, máme 10 minut." zděsí se při pohledu na hodinky.
"Tak to sebou musíme hodit." zkonstatuju, vrhnu poslední pohled na Eiffelovku a už se hrnu k poklopu. Měli jsme štěstí, Hadice I všichni ostatní byli někde zalezlí.

kam dál:
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama