Vítejte na mém blogu!
Polibosti čtěte a komentujte, a, pokud se vám tu zalíbí, vracejte se!
Budu se snažit, aby tu bylo co nejvíc co nejkvalitnějších článků o tom, co mě zajímá (rubrika "slovní průjem"), o mých názorech na aktuální témata ("úvahy, eseje atd.."), moje vlastní tvorba ("Girsu") a čas od času možná také něco o tom, co prožívám ("ma vie").
Káždá návštěva a komentář je motivací k tomu, abych pokračovala a aby tenhle blog nepotkal stejný osud, jako ty před ním.

Díky, LostriS.

P.S.: Názory a připomínky, které si ráda přečtu mi můžete poslat i přes "Zpráva autorovi" vlevo v menu.

kapitola jedenáctá

20. dubna 2010 v 19:46 | LostriS |  Lucie, postrach Paříže
Lucie, postrach Paříže - Kapitola 11

U Eiffelovky jsme asi tak za půl hodiny, ale mě to přijde jako 5 minut, protože cestou se bylo pořád na co dívat. Skůtr zaparkujeme co nejblíž a já si skoro ani nestačím sundat helmu a už mě Luc popohání: "Pojď, rychle, nebo se tam nehnem!" ukáže na hned několik přijíždějících autobusů plných turisty.
"Jasně." kývnu a chci si to namířit k pokladnám.
"Kam jdeš?" ptá se Luc.
"Pro lístky..." udiveně se na něj podívám.
"Aha. Mohlo mě to napadnout. Teď je ale nepotřebuješ." mrkne na mě a tak ho nedůvěřivě následuju přímo ke vchodu, kde je teď relativně prázdno.
"Bonjour, Luc! Co si to vedeš za krásku?" podívá se na mě kluk, co to tam hlídá.

"Bonjour, Pierre..." chce mě Luc představit, ale skočím mu do řeči.
"Je m´appelle Lucie." nastavím tvář k polibku. Chvíli se tam s ním ještě bavíme, jsem ráda, že
jim rozumím, ale pak už se zástup štěbetajících Japonců a Němců přiblíží nebezpěčně blízko a tak se radši rychle rozloučíme a nastoupíme do výtahu, který nás vyveze do druhýho podlaží. Tam prokličkujeme zábranami, kterými se za pár minut bude šněčím tempem posunovat zástup upocených turistů, a skočíme do menšího výtahu, který nás odveze až nahoru. Výtah je, až na nás, úplně prázný a za prosklenými dveřmi se sem tam mihne ocelový nosník, jinak se zdá, že visíme ve vzduchu.
"Brr..." otřepu se.
"Copak?" otočí se na mě Luc.
"Je to drsný." kývnu směrem k oknu, za kterým se právě mihl nosník, v mých vyděšených očích silný asi jako párátko.
"Jo, to je, ale neboj, je to pevný." řekne a povzdubivě mi stiskne ruku.
Náhle výtah zastaví a dveře se otevřou. Jsme na místě.
"Už je to v pohodě, díky." usměju se a pustím se ho. Rozhled tam nahoře mě mé závrati dokonale zbaví a za chvíli už nadšeně pobíhám po plošině a pozoruju minilidičky a minidomečky dole.
"Podívej," zastaví mě Luc "támhle je Notre Dame, Louvre, place de la Concorde, arc de Triomphe, a tam vzadu je La Grande Arche. A tady..." odvede mě kousek stranou "je Sacré-Coeur."
"To je úžasný!" řeknu a nemůžu se na tu nádheru vynadívat. "A kde je Hôtel de ville?" napadne mě najednou.
"Jo, ten je támhle, vidíš ho?"
"Ne."
"Jak je řeka, tak nalevo od ní. Už?"
"Pořád ne."
"Dívej." obejme mě. "Támhle!" Sleduju očima směr jeho prstu a najednou se mi znovu zatočí hlava. Zavrávorám.
"Jéžši."
"Co se stalo?" zeptá se starostlivě Luc a ještě pevněji mě sevře.
"Jen se mi trochu zatočila hlava, ale už je to dobrý." odpovím.
"Už by jsme zase měli jít, protože se sem zachvíli nahrnou ti Japonci." upozorní mě. "Ale ještě předtím chci, aby sis vybrala, kam chceš jít."
"Cože?" nechápavě se na něj podívám.
"Prostě se tady rozhlídni a řekni mi, kam se chceš podívat." zopakuje to ještě jednou a opíše rukou rozmáchlý oblouk.
"Aha. Ale když já nevím, je toho tady tolik..." bezradně se rozhlížím. Luc beze slova vyčkává.
Prohlížím si Paříž, kterou teď mám jako na dlani a najednou mám jasno. Uprostřed městské šedi se na pahorku, osvětleném sluncem, vyjímá perla Paříže.
"Sacré-Coeur." řeknu a podívám se na něj.
"Tvé přání je mi rozkazem." mírně se ukloní a to mě rozesměje.
"Co se děje?" zeptá se.
"Nic, jen je mi s tebou dobře." odpovím bezmyšlenkovitě a opřu se o zábadlí, abych si naposledy vychutnala ten výhled.
"To jsem rád." vezme mě za ruku. "Pojď už."
Cestou dolů přemýšlím, kde je teď asi Kuba a jak musí být Hadice, ale hlavně Hana, naštvaná, že tu přehlídku zrušili. Zájezd se jí už ale rozprchl, takže ten rozchod už odvolat nemůže. Kdyby tak Kuba věděl, kde jsem...
pomyslím si a podívám se na Luca, zabraného do vlastních myšlenek. Až teď si pořádně uvědomím, jak je vlastně hezkej. Až moc.

Jak výtah klesá, zpozoruju Kubu s Honzou, kteří postávají u stánku s občerstvením a lížou zmrzlinu. Upozorním na ně Luca, ten se ale netváří zrovna nadšeně, když se vyhrnu z výtahu a hned k nim zamířím. Moje zlost na Kubu už dávno vyprchala, teď mám náladu, že bych objala celý svět a možná i Hadici. Za takovýchto myšlenek s proplétám davem. "Sorry. Excusez-moi." Teď už mě Kuba zpozoruje, na tváři se mu zračí úleva.
"Co tady děláš, tak sama? A co to máš na sobě?" přejde hned k věci.
"Sama?" podivím se. Byla jsem přesvědčená, že Luc jde těsně za mnou. Pátravě se rozhlížím v davu.
"Páni, koukni na tu káru!" upozorní Kuba mě a Honzu na černou limuzímu, majestátně projíždějí kolem nás. Mě ale spíš zaujme bílý skůtr, který jede před ní.
"Lucu!" chci zavolat, ale pak se ve mně vzedme hrdost. Když mě tady tak nechal, tak ať si jede!
"Co je, Lu?" všimne si Kubík mého zraněného a hněvivého výrazu.
"Ale nic." vzpamatuju se. "Kam máte namířeno?" zametu to pod koberec. Kuba asi usoudí, že bude lepší vyzpovídat mě později a tak odpoví: "No, chtěli jsme jít na Eiffelovku, ale jak to tak vidím..." nechá větu nedokončenou a místo toho výmluvně kývne hlavou směrem frontám. Na chvíli si pohrávám s myšlenkou, že bych mohla navázat na moji krátkou známost se sekuriťákem a nějak nás dostat dopředu, ale pak to zavrhnu. "Je lepší přijít co nejdřív." řeknu nakonec a zeptám se "Máte nějakej náhradní program?"
"Popravdě řečeno, ne." přizná Honza a náhle vyhrkne. "Jé, tam je Hanka, tak já asi půjdu za ní, neva?"
Podívám se na Kubu a usměju se. "Myslím, že ne."

kam dál:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama