Vítejte na mém blogu!
Polibosti čtěte a komentujte, a, pokud se vám tu zalíbí, vracejte se!
Budu se snažit, aby tu bylo co nejvíc co nejkvalitnějších článků o tom, co mě zajímá (rubrika "slovní průjem"), o mých názorech na aktuální témata ("úvahy, eseje atd.."), moje vlastní tvorba ("Girsu") a čas od času možná také něco o tom, co prožívám ("ma vie").
Káždá návštěva a komentář je motivací k tomu, abych pokračovala a aby tenhle blog nepotkal stejný osud, jako ty před ním.

Díky, LostriS.

P.S.: Názory a připomínky, které si ráda přečtu mi můžete poslat i přes "Zpráva autorovi" vlevo v menu.

kapitola osmá

18. dubna 2010 v 11:53 | LostriS |  Lucie, postrach Paříže
Lucie, postrach Paříže - Kapitola 8

"Je půl jedné." zkonstatuju při pohledu na hodinky.
"Ještě nějaké přání?" zeptá se a gentlemansky se ukloní. To mě rozesměje.
"Ne, již jsem všechna svá přání vyčerpala. Máte nějaký návrh?" zachovám formální tón.
"No, jeden bych měl." řekne a vede mě k výtahu (jak jinak než pro zaměstnance), kde zmáčkne tlačítko -1.
"Co to bude?" zeptám se trochu nervózně.
"Neboj, je to novinka, zatím ve zkušebním provozu, ale je to bezpečný." vysvětlí. Já mám ale pocit, že nevysvětlil vůbec nic.

"Už se bojím." mrknu na něj.
"Bude překvápko." řekne a sundá mi z krku šátek. "Zavři oči."
"Jsi si jistej?" zeptám se ještě ale za chvíli vidím už jen černočernou tmu.
"Klid, povedu tě." zašeptá mi do ucha a vezme mě za ramena. "Dobrý?"
"Jo, snad jo." odpovím.
"Teď bacha, musíš překročit bednu." upozorní mě a já překážku zdárně překonám.
"Tak, a teď stůj. Pořád měj zavřený oči, jo?" instruuje mě a sundává mi z očí šátek.
"Už můžeš." řekne a já otevřu oči.
V první chvíli nejsem schopna slova.
"Hezký, že?" dožaduje se mého hodnocení Luc. "Je tu ještě spousta bordelu, ale za týden to už bude normálně přístupnný." Stojíme vedle obrovského akvária, kde plavou všelijaký ryby a jiná mořská havěť. Normálně tyhle zvířata moc ráda nemám, ale tohle je fakt úžasná podívaná.
Když se dost pokocháme a vyjdeme zpět na sluneční světlo zjistíme, že je 13:45.
"To v pohodě stihneš - i se záchodem." řekne Luc a pobaveně se na mě podívá.
"Proč se záchodem?" zeptám se.
"Tam dole se fakt musí ještě uklidit, máš na sobě spoustu prachu." směje se.
"Aha. A kde najdu ty záchody?"
"Nejbližší jsou v hale, ale... pojď." chytne mě za ruku a vzápětí vklouzneme do dveří ukrytých tak, že bych si jich nikdy nevšimla.
"Tady je zaměstnanecký WC." podotkne.
"Počkáš na mě?"
"Jasně." usměje se.
Za chvíli se vynořím.
"Dobrý? Nebylo tam zrcadlo. Nemám ještě někde nějaký smetí?" zeptám se.
"Počkej, máš tady izolepu." řekne a opatrně mi ji odlepí ze zad. "Zajímalo by mě, jak se tam mohla dostat. Už je to dobrý. Měli by jsme už jít. Není to daleko, ale je lepší tam být dřív."
"Jo, já akorát vůbec nevím, kam mám jít..." kápnu božskou.
"Nevadí, já tě tam dovedu. Přiznávám, že je to tu vážně jako v bludišti."
"Díky." řeknu už za pochodu.
Překvapí mě, kde vlastně jsme. Stačí zahnout za pár rohů, a...
"Už jsme tu," upozorní mě Luc. " Najdeš je?" zeptá se ještě a podívá se na mumraj dole. (Stojíme nad jezdícím schodištěm u vchodu do křídla Richelieu.
"Jo, už je vidím." odpovím po chvíli.
"Tak jo. Už budu muset jít."
"Tak ahoj, a díky za všechno." poděkuju trochu rozpačitě a mám se k odchodu.
"Počkej! Máš teda zítra čas? Jestli jo, sejdeme se u naší studánky v 10:10." vychrlí ze sebe.
"No já ještě nevím..."rozmýšlím se.
"Prosím, vždyť jsi říkala, že máte na celej den volno, ne?" přemlouvá mě.
"Ještě uvidím." řeknu nakonec a tak se rozloučíme.

"Ahoj." zaklepu Kubovi na rameno.
"Čau, kdes byla? Všude jsem tě hledal." řekne dotčeně.
"Neboj, já se sama neztratím," odpovím a v povznesené náladě se jdu ukázat Hadici, aby si mě mohla odškrtnout na svém seznamu.
Zbytek dne proběhne úplně normálně. Jdeme se podívat do Musée d´Orsay a oba dva s Kubou úpíme nad francouzskou výslovností naší drahé průvodkyně. Samozřejmě, že se ze mě snaží vytáhnout, kde a s kým jsem v Louvru byla, ale radši mu nakukám, že jsem se prostě obešla bez něj. Je trošku provinilej, že se se mnou nedomluvil hned, a tak to spolkne. Bohužel mám takové tušení, že mi mé zítřejší zmizení v Lucemburských zahradách tak lehko neprojde.
Dnes na sřechu nejdeme, jsme příšerně unavení a navíc se neba začíná podezřele mračit a zdá se, že nás čeká průtrž mračen.

kam dál:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama