Vítejte na mém blogu!
Polibosti čtěte a komentujte, a, pokud se vám tu zalíbí, vracejte se!
Budu se snažit, aby tu bylo co nejvíc co nejkvalitnějších článků o tom, co mě zajímá (rubrika "slovní průjem"), o mých názorech na aktuální témata ("úvahy, eseje atd.."), moje vlastní tvorba ("Girsu") a čas od času možná také něco o tom, co prožívám ("ma vie").
Káždá návštěva a komentář je motivací k tomu, abych pokračovala a aby tenhle blog nepotkal stejný osud, jako ty před ním.

Díky, LostriS.

P.S.: Názory a připomínky, které si ráda přečtu mi můžete poslat i přes "Zpráva autorovi" vlevo v menu.

kapitola pátá

16. dubna 2010 v 19:58 | LostriS |  Lucie, postrach Paříže
Lucie, postrach Paříže - Kapitola 5


"Tak co na ni říkáš?" ptá se mě Kuba, když už procházíme chrámovou lodí.
"No, je to moc hezká stavba, ale není to kostel." odpovím rozpačitě.
"To bude asi proto, že to není kostel, ale katedrála." namítne.
"Ne, tak jsem to nemyslela. Prostě... Tohle je moc hezká stavba, fakt, ale není tady Bůh. nevím, jak to jednodušeji vyjádřit. Chápeš mě?" pokusím se mu to vysvětlit.
"Asi jo. Máš pravdu." opáčí, ale já na něm poznám, že mě nechápe a přisvědčuje jen
proto, abych nepokračovala ve vysvětlování. je u mě totiž normální, že začnu u kostelů a skončím u toho, proč delfíni skáčou.
Vyjdeme z katedrály na ostré pařížské slunce a mě kolem hlavy nečekaně proletí holub, kterých je tu opravdu požehnaně.
"Ááá!" udělám a chci se skrčit, ale zakopnu o vlastní nohu a poroučím se k zemi. Naštěstí mě zachytí jakási obětavá náruč a já podle vůně poznám, že je to Kuba.
"Díky."řeknu a podívám se mu do očí. Jakto, že jsem si ještě nikdy nevšimla, že mají barvu jako mléčná čokoláda?

"Nemáš zač." usměje se a pustí mě. Postavím se a nejistě zamžourám na Place de Notre-Dame.
"Kde jsou ostatní?" zeptám se.
"Asi ještě uvnitř. Neposadíme se?" kývne hlavou směrem k lavičkám.
"Jo, ráda." odpovím.
Sedíme na lavičkách, vyhříváme se na sluníčku a krmíme holuby. Tahle idylka nám bohužel moc dlouho nevydrží, protože se k nám za chvíli přiřítí Hadice s vražedným výrazem v obličeji.
"Co tady děláte? U před patnácti minutami jste měli být na Pont d´Arcole!" rozčiluje se.
"Omlouvám se, paní Hadíková, když tady je tak krásně! Zaujala mě zejména ta budova naproti..." snažím se to zahrát do autu.
"Žádný vykecávání, dělejte!" postrkuje nás správným směrem.

Doplahočíme se k Centre Pompidou, kde asi hodinu sledujeme různý pouliční umělce, kterých je Paříž plná. Mimové, kouzelníci a tanečníci se kolem nás rojí jako včely kolem lízátka. Někteří z nich jsou vážně super.
Tam nás taky vyzvedne autobus a dopraví na druhý břeh Seiny, až před nás hotel. Musím se přiznat, že jsem se už vážně těšila. V autobuse jsem totiž zjistila, že jsem skoro celý den nic nejedla a tak si s Kubou skočíme do pár metrů vzdáleného mekáče a koupíme si večeři. Je to tady o dost dražší než u nás. V pokoji z postele seberu svrchní deku a následuju Kubu na střechu.
"To by mě nikdy nenapadlo, že budu jíst hambáče s nejlepším kámošem na střeše hotelu s výhledem na Eiffelovku."řeknu, zmuchlám obal a spokojeně se uvelebím na dece.

kam dál:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama