Vítejte na mém blogu!
Polibosti čtěte a komentujte, a, pokud se vám tu zalíbí, vracejte se!
Budu se snažit, aby tu bylo co nejvíc co nejkvalitnějších článků o tom, co mě zajímá (rubrika "slovní průjem"), o mých názorech na aktuální témata ("úvahy, eseje atd.."), moje vlastní tvorba ("Girsu") a čas od času možná také něco o tom, co prožívám ("ma vie").
Káždá návštěva a komentář je motivací k tomu, abych pokračovala a aby tenhle blog nepotkal stejný osud, jako ty před ním.

Díky, LostriS.

P.S.: Názory a připomínky, které si ráda přečtu mi můžete poslat i přes "Zpráva autorovi" vlevo v menu.

kapitola první

14. dubna 2010 v 22:00 | LostriS |  Lucie, postrach Paříže
Tenhle románek, nebo co to je, jsem napsala těsně po příjezdu z Paříže. Inspirovla mě k tomu jednak naše dovolená, ale také americka romantická komedie "Italské prázdniny". Je to něco, co bych nikdy nezažila, ale přála bych si to. Napsala jsem to už hodně dávno (panebože, skoro tři roky!) takže to určitě nebude bez stylistickým nebo typogarfických chyb (jako by ty pozdější byly bezchybné), které ale doufám omluvíte. Ano, je to jako vyšité z červené knihovny, ale co. Dívky musí snít.. Takže doufám, že se vám to bude líbit...



Lucie, postrach Paříže: Kapitola 1

 "Baf!" ozve se zpoza velké hromady kufrů a zárověň se mi ukáže Kubův šklebící se obličej.
"Ty blboune!" řeknu s předstíraně vážnou tváří. "Vždyť mě to leknutí málem zabilo!"
"Tak to promiň, vážená..." tváří se zkroušeně. Tomuhle výrazu nikdy neodolám. Kuba to ví a tak už se smíchem popadneme svoje příruční kabele (jedna s jídlem, jedna na to ostatní) a hrneme se zaujmout svá místa v autobuse. Abyste byli v obraze, Kuba je můj nejlepší kámoš už od 1. třídy. Jsem totiž jedna z těch holek, co o přestávce hrajou s klukama fotbal a ostatní si o ní myslí, že jen dolejzá. No, v každém případě jsme s Kubou úspěšně absolvovali základku až do 7. třídy, kdy jsme se (samozřejmě, že oba) dostali na francouzskej gympl. A jelikož je nám už sladkých (?) 16 let, naši rodiče se rozhodli, že nás pošlou na týden na zkušenou do Francie. Teda, ne, že bychom jeli sami dva na vlastní pěst, ale sehnali nám zájezd, kde se o nás budou pořád starat a všemožně nás hlídat. Ale nějaká příležitost zdejchnout se se určitě najde… Jediný, co mi kazí náladu, je fakt, že s náma ve stejným zájezdu jede i holka, se kterou jsem byla celou základku nepřítelkyně. A Kuba mi ji samozřejmě taky pomáhal všemožně znemožňovat, takže to bude celkem výbušná směs.

Před cestou nám ještě průvodkyně rozdá kartičky pojištění, pro případ, že by se nám něco stalo. "Jakub Novák." hlásí právě a nejistě se rozhlíží po sedadlech a já musím do Kuby drknout, aby se vůbec přihlásil. Je totiž právě zaměstnán pojídáním obrovského sendviče s řízkem.
"Zde!" zahuhlá a umaštěnou rukou opatrně převezme kartu. Průvodkyně, která se, jak se později dozvíme, jmenuje Hadíková (a my ji hned překřtíme na "Hadice") se původně jevila jako celkem milá dáma ve středních letech. Kubu ale sjede takovým pohledem, že se divím, že ještě žije.
"V autobuse se nejí." oznámí ledovým hlasem, a aniž z něj spustí oči, podá mi kartičku se slovy "Lucie Sadová, nemýlím-li se." A odpochoduje sekýrovat někoho jinýho.
"Uff. Tak s tou teda bude fakt zábava." poznamenám.
"Jo, a to ještě nevíš, že nastupuje v tom vašem ústavu jako učitelka frániny, " ozve se ze zadního sedadla medový hlas a my se jen nevěřícně otočíme. To snad ne! zoufám si v duchu. Přece není možný, aby ta slepice seděla hned za nama! Bože!
"Co TY tady děláš?" zeptám se a hned vzápětí toho lituju, protože Hanka se jen ušklíbne a opáčí: "Jedu, do Francie, co ty?" Raději nechám otázku bez odpovědi.
"A tady máme karty pro Haničku a jejího spolusedícího." ozve se Hadice. Haničku?!? Bleskne mi hlavou.
"Paní Hadíková pracuje s mou mámou v kanceláři." zodpoví mou nevyřčenou otázku.
"Aha." vybreptnu ze sebe jen a radši si strčím do uší mptrojku. Úplně mi zkazila náladu.

"Tak, a teď si tady v Německu dáme malou, asi půlhodinovou přestávku."ozve se Hadice z mikrofonu a tak sbalíme kabele s jídlem a vydáme se ven zahnat vlčí hlad. V důsledku inteligentního zákazu paní Hadíkové, že v autobuse se jíst nesmí, se v následující půlhodině šíleně přecpeme vším možným. Mě to moc problém nedělá, mám kachní žaludek, ale Kubík strávil docela dost času na WC, takže jsme odjeli s malým, asi 10 minutovým zpožděním. Další minus u Hadice. Zbytek cesty proběhl ve znamení spánku a magnetických šachů. Prostě nuda.

kam dál:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama