Vítejte na mém blogu!
Polibosti čtěte a komentujte, a, pokud se vám tu zalíbí, vracejte se!
Budu se snažit, aby tu bylo co nejvíc co nejkvalitnějších článků o tom, co mě zajímá (rubrika "slovní průjem"), o mých názorech na aktuální témata ("úvahy, eseje atd.."), moje vlastní tvorba ("Girsu") a čas od času možná také něco o tom, co prožívám ("ma vie").
Káždá návštěva a komentář je motivací k tomu, abych pokračovala a aby tenhle blog nepotkal stejný osud, jako ty před ním.

Díky, LostriS.

P.S.: Názory a připomínky, které si ráda přečtu mi můžete poslat i přes "Zpráva autorovi" vlevo v menu.

kapitola sedmá

18. dubna 2010 v 11:50 | LostriS |  Lucie, postrach Paříže
Lucie, postrach Paříže - Kapitola 7

Když se mi podaří prodrat tlačenicí až ke stolkům a získat tak pár centimentrů životního prostoru, roztáhnu plánek Louvru. Je celkem přehlednej a tak po chvíli zjistím, že Mona Lisa, podle některých její kopie, je vystavena v křídle Denon a hned se tam taky vydám. Jakmile ale vstoupím na hlavní schodiště, nejistě se zastavím. Jak mám proboha vědět, kam mám jít? Podivím se v duchu, když tu mi někdo zezadu zakryje oči.
"Áá!" vyjeknu a, srozuměna s hrou našeho dětství, začnu hádat. "Kuba?" nukdo jinej mě nenapadá.
"Non." ozve se za mnou hlas.
"Lucu!" vydechnu a otočím se.

"Salut!" usměje se a hned se ptá "Kam máš namířeno?"
"No, původně jsem chtěla jít k Moně Lise, ale ted si nejsem vůbec jistá, jestli ji najdu." odpovím a výmluvně máchnu plánkem.
"Neboj, já to tu znám jako svý boty." řekne, vezme mě za ruku a zamíří, nejspíš nejkratší cestou ke zřejmě nejslavnějšímu exponátu Louvru.
Myslím, že všichni četli knihu Dana Browna, Šifra mistra Leonarda. Pokud ne, určitě to udělejte. Pravdy je tam sice poskrovnu, ale to báječně pospojovaný. Opus Dei jsou magoři.


Před Monou Lisou je pořádná tlačenice. Všude visí nápisy NO PHOTO a podobně, ale přesto každou chvíli vyletí z davu ruka s foťákem, zableskne se, a k dotyčnému provinilci se prodírá ochranka v černých oblecích. Toho samozřejmě využije řada návštěvníků na druhé straně sálu, takže ochranka běhá z jednoho konce výtavní místnosti na druhý. Nevděčná práce.
"Co je na ní vlastně tak zajímavého?" zeptám se a zkoumavě pozoruju malý obraz za plexisklem. "Vždyť není ani moc hezká..." dodám.
"Ono je to asi proto, že ji sám velký Leonardo označil za nejdokonalejší zobrazení ženskosti a vozil ji všude s sebou. Ale máš pravdu, není moc hezká." odpoví.
"Tak kam teď?" položím řečnickou otázku, když se nám konečně podaří vymanit z železného obětí davu a rozbalím plánek.
"Tohle schov, vždyť jsem ti říkal, že jsem tu jako doma, ne?" řekne a navrhne "Co třeba egyptská sekce?"
"Jak jsi to poznal?" podivím se.
"No, máš hezkej náhrdelník." mrkne na mě.
"Ajo." usměju se a dotknu se přívěsku ve tvaru egyptského kříže anchu. "Tak jdem?" řeknu a nechám se vést.
"Vezmeme to tady výtahem, jo?" zeptá se po chvíli chůze a vtáhne mě do výtahu, vedle něhož visí cedulka "employées uniquement, EMPLOYEES ONLY" , k červeně svítícímu bodu přiloží jakousi kartičku a navolí patro, kam se chceme dostat.
"Hele, jakto, že máš zaměstnaneckou kartičku?" zeptám se zvědavě.
"Vysvětlím ti to pak, jo?" odvětí a podívá se na mě "Máš zítra čas?"
"Myslím, že jo, máme mít zítra rozchod na celej den. Jako že nebudeme muset chodit dohromady."
"Vydržela bys to se mnou ještě jeden den?" podívá se na mě prosebně.
"To si děláš legraci, ne? Spíš jestli to vydržíš ty se mnou." opáčím.
Výtah dojede do určeného patra za hlubokého ticha. "Už jsme tady. Teď doprava." Vystoupíme z výtahu a Luc mě jistě vede chodbami.
"Jé!" vydechnu, když se zastavíme před sfingou, hlídající vchod do egyptské části.
"Tahle aspoň nemá uraženej nos," podotkne Luc a já se rozesměju.
Po dlouhé prohlídce egyptských pokladů se ještě zastávíme u stánku se suvenýry.
"Tak co chceš? Vyber si." pobízí mě Luc a mezitím, co se probírám zdánlivě nekonečným množstvím všelijakých napodobenin egyptského umění, povídá si s prodavačkou. Asi se znají, protože jí tyká.
"Už mám vybráno." mířím k nim s modrým skarabeem z parodie na lazulit v ruce. "Combien ça fait?" zeptám se paní za pokladnou.
"Nic, to máš ode mě," řekne a pokladní se na mě usměje. Ani se nevzmůžu na odpor, poděkuju a už odcházíme.

kam dál:

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama