Vítejte na mém blogu!
Polibosti čtěte a komentujte, a, pokud se vám tu zalíbí, vracejte se!
Budu se snažit, aby tu bylo co nejvíc co nejkvalitnějších článků o tom, co mě zajímá (rubrika "slovní průjem"), o mých názorech na aktuální témata ("úvahy, eseje atd.."), moje vlastní tvorba ("Girsu") a čas od času možná také něco o tom, co prožívám ("ma vie").
Káždá návštěva a komentář je motivací k tomu, abych pokračovala a aby tenhle blog nepotkal stejný osud, jako ty před ním.

Díky, LostriS.

P.S.: Názory a připomínky, které si ráda přečtu mi můžete poslat i přes "Zpráva autorovi" vlevo v menu.

kapitola šestá

18. dubna 2010 v 11:46 | LostriS |  Lucie, postrach Paříže
Lucie, postrach Paříže - Kapitola 6

"Crrr!" zvoní budík a já v tu chvíli proklínám technologický pokrok, který nám nasadil tyhle parazity do ložnic. Pak si ale vzpomenu na kokrhání kohouta u babičky na vesnici, každý den kolem 6. hodiny ranní a připustím, že tohohle si alespoň můžu nastavit, nebo dokonce vypnout. Z koupelny slyším šplouchání vody z čehož usoudím, že se Hana asi sprchuje. Rozespale neohrabaná vylezu z postele a jdu se na balkon nadýchat čerstvého vzduchu. Ten mě okamžitě probudí a tak mám spoustu elánu jít vyhánět Hanu z koupelny.

"Jo, vždyť už jdu!" ozve se neochotně moje spolubydlící a vzápětí vyleze z koupelny v růžovým tričku a béžové sukni, samozřejmě že na jehlových podpatcích. V duchu nad tím zakroutím hlavou a jdu se umýt. Natáhnu na sebe rifle, triko a tenisky, do kabely nahážu jen to nejpotřebnější : nějaký sušenky, mobil, peněženku, labello a za 10 minut od toho, co jsem se vyhrabala z postele sbíhám schody do vestibulu.

Před hotelem už stojí náš autobus, který nás má převézt na Champs-Elysées, odkud pak půjdeme procházkou do Louvru.
Venku na mě čeká Kuba, netrpělivě stepující na chodníku.
"Tak kde to vázne?" houkne na mě a už leze do autobusu.
"No, tak soráč, no. Na střeše se stavil Johnny Depp v helikoptéře, a trvalo mi hodnou chvíli, než jsem ho přesvědčila, že s ním na jeho luxusní usedlost na venkově jet nemůžu, jelikož mám jistou neodkladnou záležitost s mým nejlepším kamarádem," pokusím se to obrátit v žert. Co mu to zase přelítlo přes nos?

10 minut po plánovaném odjezdu se vycházkovým krokem dostaví Hana. Utrousí jedno "Pardon" k Hadici a jde si sednout. Konečně můžeme vyrazit.
"Už se těším do Louvru, to bude paráda!" vzdychám nadšeně. "Musíme se podívat do egyptský části, určitě!" připomínám mu.
"Jo, jasně, jak chceš." zabručí a podmračeně sleduje ubíhající Paříž. Rozhodnu se, že se ho na to nebudu vyptávat. stejně ho to za chvíli přejde.

"Tak tady si vystoupíme." ozve se hlas z reproduktoru a my se vyhrneme z autobusu na Place de Gaule.
"Jistě chápete, že bezprostřední návštěvu Vítězného oblouku oželíme." spustí Hadice a máchne rukou směrem ke kruhovému objezdu kolem zmiňované památky, odkud se line kakofonie troubení klaksonů, skřípění brzd a nadávek řidičů. V rozporu se zdravým rozumem, který říká, že se tady musí každou vteřinu stát minimálně jedna dopravní nehoda, doprava proudí vcelku plynule a skřípění plechu o plech se naštěstí neozývá.
Jen pomyšlení na to, že by třicetičlenná skupina začala kličkovat v tomhle galimatyáši mi působí mrazení v zádech. Asi to oželím. (To, že je tady samozřejmě podchod pod silnicí nám Hadice nějak opomene sdělit.) 

Potom, co projdeme Champs-Elysées, kde se už chystají slavnostní tribuny pro finish závodu Tour de France, dojdeme konečně na Place de la Concorde se slavným obeliskem, jehož špička ve tvaru pyramidy byla v nedávné době pokryta zlatem. Přesuneme se přes Jardin des Tuileries, kde se na nádvoří Louvru proti Arc du Caroussel tyčí slavné Mitterandovy Pyramidy, o nichž se v celé Francii, a hlavně v Paříži již hodně dlouho živě diskutuje. Říká se, že každá je sestavena z 666 stejných trojúhelníků. Snadnější přistup, než který se otvírá přímo ve velké pyramidě, je tou postranní, takzvanou La Pyramide Inverse - otočenou pyramidou, zanořenou do země. Máme štěstí, že jsme vyrazili relativně brzo, jak nás upozorní Hadice, a že nemusíme čekat dlouhé, často dvouhodinové fronty. Potom, co si ti z nás, kteří už dosáhli magické hranice osmnácti let koupí lístky, seskupíme se kolem průvodkyně, abychom si vyslechli pokyny.
"Takže, sejdeme se tu za 4 hodiny. Někomu se to možná bude zdát moc, ale je toho tady tolik k vidění, že budete mít co dělat, aby jste to všechno stihli." zakončí a odchází pryč, což si správně vysvětlíme jako signál, že máme rozchod.
Z Kuby a Honzy, ze kterého se mezitím vyklubal super kluk, se stali dobří kámoši. Tihle dva se teď domlouvají, kam že se to půjdou podívat, na Venuši Milétskou, témat je tam hodně a mě je jasný, že sem svoji vysněnou návštěvu Egypta nevmáčknu. Mě vůbec neberou v úvahu.
"A co já?" strčím do Kuby naštvaně.
S kým mám jako chodit, když mě socha ženské s uraženýma rukama nezajímá?
"Ty pudeš s náma, ne?" otočí se na mě Kuba nechápavě.
"Ne, nejdu." naštvu se už doopravdy "Uvidíme se ve dvě." řeknu a odkráčím do davu.
"Co je...?" brebtne Kuba a já ještě zaslechnu Honzův hlas, jak říká "Neřeš ju, tak ať si jde, když chce."

kam dál:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama