Vítejte na mém blogu!
Polibosti čtěte a komentujte, a, pokud se vám tu zalíbí, vracejte se!
Budu se snažit, aby tu bylo co nejvíc co nejkvalitnějších článků o tom, co mě zajímá (rubrika "slovní průjem"), o mých názorech na aktuální témata ("úvahy, eseje atd.."), moje vlastní tvorba ("Girsu") a čas od času možná také něco o tom, co prožívám ("ma vie").
Káždá návštěva a komentář je motivací k tomu, abych pokračovala a aby tenhle blog nepotkal stejný osud, jako ty před ním.

Díky, LostriS.

P.S.: Názory a připomínky, které si ráda přečtu mi můžete poslat i přes "Zpráva autorovi" vlevo v menu.

přátelství

10. dubna 2010 v 11:29 | LostriS |  úvahy, eseje atd..
Jak je definováno přátelství? Často se mi stává, že se z titulu "moje kamarádka" opravím na "moje známá", zatímco jedna moje spolužačka (už si na to správné vyjadřování dávám pozor, tahle holka vážně není moje kamarádka) tak nazývá všechny. Je schopná se ptát na dle mého názoru velmi osobní věci lidí, které vidí podruhé v životě a poprvé to bylo na zakouřené diskotéce s hulákající hudbou. A, kupodivu, lidé jí to baští.

Ano, je sice pravda, že někteří (jejichž počet pozvolna narůstá) se při jejím jméně vědoucně ušklíbají, ale přesto. Ti, kteří jsou tak dobře vychovaní (nebo neupřímní, záleží na tom) jí neřeknou do očí, co si o ní myslí, což dovoluje diskutované osobě prodlévat v přesvědčení, že je nesmírně známá oblíbená a podobně. Představuje si, kolik má přátel a všechny své známé představuje: "tohle je moje kamarádka…"

Má pravdu? Jsou to její přátelé, nebo ne? Jak vlastně poznáme své přátele? Říká se, že to jsou ti, kteří přicházejí, když ostatní odcházejí. Moje kamarádka se takto rozhodně nezachovala, ale to bylo způsobeno také tím, že o tom, že ostatní odchází, nevěděla. Je tedy moje přítelkyně? Neměla by o mně všechno vědět, dokázat popsat několik desítek mých úsměvů a zodpovědět otázky asi jako v Zelené kartě? Ne, myslím, že ne. V podstatě bych ji neměla mít ráda. Je rozmazlená, většinou se projevuje sobecky, neuznává autority a má sklon k vyčerpávajícímu a i poněkud pokryteckému sebepodceňování. Přesto ji však nazývám svou kamarádkou a myslím, že mohu říct, že jednou z nejbližších. Mám ji ráda, má taky hodně dobrý vlastností, ale nejdůležitější je pro mě doba, po jakou už se známe. Víme, kdy si máme jít z cesty (když já brečím a ona je naštvaná, protože jí něco nejde) a kdy je to v pohodě. Nejpevnější pouto mezi námi tvoří věci, které jsme prožily společně. I ve chvílích, kdy mě nejvíc štve, bych nemohla říct, že je to moje známá - prostě se stává momentálně neoblíbenou kamarádkou, stále však kamarádkou, kterou zřejmě zůstane napořád.

Je tedy přátelství určeno dobou, po kterou se znáte? Je jeho nejlepším základem pár společně prožitých věcí a stereotyp? A naopak: je doba, po kterou se znáte zárukou toho, že jste kamarádky? Tohle si tedy rozhodně nemyslím; jedním příkladem za všechny je moje zkušenost, že i vaše nejdelší kamarádka vás dokáže zradit jen kvůli chlapovi a jeho sladkým nechutným řečičkám. I když se zmíněná osoba se svou takzvanou kamarádkou vídala vlastně každý den, nebyla rozhodně připravena na to, co se stane. Měla to vědět? Ano, všichni jsme pozorovaly u paní X jisté změny v chování, ale nikdo jí nebyl tak blízký, jako moje osoba blízká - říkejme jí Y. Měla Y u své kamarádky odhalit důvod tohoto chování, důsledky, jaké bude mít a měla se více snažit tomu zabránit? Přítel vaší kamarádky je jako šaty. Jen hodně dobrá a hodně upřímná kamarádka dokáže říct, že vám nesluší nebo že je dotyčný odporný hnusák. U šatů se to dá většinou zařídit tím, že je vyměníme. Ale kluci? Ke svrškům ve většině případů nechováme nelogické romantické city způsobené podivnými chemickými reakcemi v mozku. (Pokud ano, nechte se vyšetřit.) Příchylnost k osobám mužského pohlaví (ve většině případů), takto navozenou, je těžké oslabit racionálními argumenty, protože se v té chvíli nalézáme v naprosto odlišných dimenzích s jinými fyzikálními zákonitostmi.

Má smysl zkoušet rozmluvit své kamarádce jejího přítele? To se liší případ od případu, ale myslím, že pokud jsme opravdu pevně přesvědčení, že dotyčný jí nic dobrého nepřinese, měli bychom se o to alespoň pokusit. Rozčarování časem přejde; když budeme mít pravdu, snažme se vynechat "já jsem ti to říkala", když se budeme mýlit, mějme z toho radost a přejme jim vše nejlepší.
Přátelství není podmíněno splynutím duší, neustálou přítomností, ani tím, že se znáte od kolébky; naopak staví na rozdílnosti a pochopení toho druhého, snaze pomoci a toleranci jeho horších stránek.

Mějme se rádi!
(No, to jsem se nějak rozněžnila.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama