Vítejte na mém blogu!
Polibosti čtěte a komentujte, a, pokud se vám tu zalíbí, vracejte se!
Budu se snažit, aby tu bylo co nejvíc co nejkvalitnějších článků o tom, co mě zajímá (rubrika "slovní průjem"), o mých názorech na aktuální témata ("úvahy, eseje atd.."), moje vlastní tvorba ("Girsu") a čas od času možná také něco o tom, co prožívám ("ma vie").
Káždá návštěva a komentář je motivací k tomu, abych pokračovala a aby tenhle blog nepotkal stejný osud, jako ty před ním.

Díky, LostriS.

P.S.: Názory a připomínky, které si ráda přečtu mi můžete poslat i přes "Zpráva autorovi" vlevo v menu.

Pro Leu

14. dubna 2010 v 20:24 | LostriS |  pro někoho
Povídka, kterou jsem chtěl dát k narozeninám své nejúžasnější kamarádce, ale nějak jsem se k tomu neodhodlala... Takže bych chtěla slyšet (no, vlastně přečíst si) vaše názory na ni.
Takže tohle je pro tebe, Leo. Díky za to, že mě chápeš - i když to někdy znamená, že uznáš, že mě nepochopíš.

Autobus zastavil, pár lidí vystoupilo, několik nastoupilo a ozval se trylek signalizující zavírání dveří. Vtom se zpoza rohu vynořila dívka a snažila se ho doběhnout. Řidič se slitoval, protočil oči a ještě chvíli počkal. Dívka naskočila a dveře se s typickým zvukem gum narážejících do sebe zavřely. Snažila se zhluboka dýchat a přitom si pohodlněji přechytnout objemný balík, který držela. Nemístně zariskovala, pustila se na relativně rovném úseku cesty a autobus poskočil ve výmolu. Doslova ji to katapultovalo na kluka stojícího vedle. Ten měl naštěstí docela postřeh a navíc ji už nějakou chvíli sledoval v okně zčernalém tmou, takže něco podobného očekával. Rychle se otočil čelem k ní, napřáhl jednu ruku a zachytil ji.
"Ježiškote," vyhrkla jen a snažila se znovu získat rovnováhu.
"Počkej, zapletla sis tam vlasy," upozornil ji a osvobodil blonďatý pramínek ze zajetí jeho sportovní mikiny.
"Moc se omlouvám," otočila se na něj, jakmile byla volná.
"Ale za co? To je v pohodě," usmál se a jeho tmavě modré oči zajiskřily.
"Tak jo." Taky se usmála a dodala "Ty asi zachraňuješ holky často, co?"
"Ne, vůbec ne," zvážněl a pak se omluvně zašklebil. "Já už budu muset vystupovat."
"Jasně. Ještě jednou promiň."
Zvedl oči v sloup. "Tak ahoj a pevně se drž, prosím tě."
"Ahoj."
Vystoupil a rozplynul se ve tmě. Dívka si sedla na uvolněné sedadlo vedle a balíček si položila na klín. Zírala do tmy a kolem ní se potulovaly myšlenky a jejího neznámého zachránce. Na jeho tmavě modré oči, které jako by se spolu s hustým obočím snažily něco utajit. Zamrkala. Takovéhle úvahy rozhodně nebyly, po asi tříminutovém setkání, na místě. Vzpamatovala se právě včas, aby vystoupila a jako osamělá duše bloudila od jednoho ostrůvku světla ke druhému.


               Druhý den, když předávala hlavní trenérce balík s trikotama, který včera večer vezla domů, si uvědomila, jak moc je vlastně pomačkaný. Že by to byl tak silný náraz? Snad ne. Jednou na ni spadla obruč a vůbec byla celý trénink nezvykle nesoustředěná. Když čekala na zastávce na svůj autobus, uviděla na druhé straně ulice kluka s tmavě hnědými vlnitými vlasy ve sportovní mikině. Už na něj chtěla zavolat, ale pak si to rozmyslela. Jak taky? "Ty, cos mě včera zachytil v autobuse!" je moc dlouhé a "Hej, ty!" zase neomalené. Kluk se náhle otočil a rychle přešel silnici. Vydechla. Měl obyčejné, malé hnědé oči.
                Když dojela domů, šla se radši rychle učit, jen aby ho vyhnala z hlavy. No vážně, po několika nezávazných větách je přece pošetilé na něj tolik myslet. S největší pravděpodobností ho už nikdy neuvidí. Přečetla podesáté stejnou větu a rozhodla se zavolat své kámošce Sophii.
"Ahoj," řekla váhavě.
"Čau Sel, to jsem ráda, že voláš. Doufám, že máš příští sobotu čas. Rozhodla jsem se totiž - asi tak před pěti minutama - že udělám oslavu svých narozek. Bude to tam, kde jsme byli minule, rozhodně to nepronajmu celý, ale pozvu pár lidí, bude to super. Přijdeš, že jo?"
"Jasně, jasně, že přijdu," odpověděla zaraženě. "A co jinak?" Už se jí vůbec nechtělo vyprávět o neznámém neznámém.

                Celý druhý den ve škole Sophie pořád brebentila o oslavě a tak se Selena o svém setkání zmínila jen tak mimochodem. Celý zbytek týdne se na něj snažila nemyslet. V pátek se jí to už docela podařilo; byla schopná soustředit se a nezatajovala dech pokaždé, když zahlédla vysokého kudrnatého kluka v zelené mikině.

                Utekl další týden a ono setkání se stávalo čím dál tím nedůležitějším. Chystala se na Sophiinu oslavu a doufala, že tam potká nějaký nový lidi. Když byla konečně hotová, rychle seběhla nekonečné schody, v zádveří si ještě přezula na tátovu radu boty a už spěchala na autobus. Na vysokých podpatcích se sice běželo špatně, ale i tak ho stihla a nakonec přijela včas. Dárky a přípitek se odbyly v jedné restauraci a pak společnost vyrazila do blízkého oblíbeného klubu zvaného Moo. Selena byla zatím trochu zklamaná, protože viděla samé známé tváře.
Najednou se k ní přitočila Sophie, kterou už delší dobu neviděla.
"Tak jak se bavíš?"
"Jo, dobře," usmála se.
"Chci ti někoho představit."
"Koho?"
"Jednoho mýho kámoše… Tady je," řekla a táhla ji za loket z tanečního parketu.
"Seleno, tohle je Marco. Marku, tohle je moje super kmoška Selena." Náhle někoho zahlédla. "Už budu muset běžet, dorazily blondýny a asi mi budou chtít popřát. Tak se bavte!" usmála se a odběhla.
Zírala na něj jako na zjevení, sledovala záblesky, které v jeho modrých očích vykouzlila diskotéková světla a zapomněla dýchat. On promluvil první.
"Ahoj."
"Ahoj," odpověděla. Z nedostatku kyslíku se jí zatočila hlava a tak se opřela o blízký sloup. Doufala, že to vypadá ležérně. Chvíli vládlo ticho. Ona sledovala hemžení na tanečním parketu a on pozoroval něco v protějším rohu.
Nenápadně se tam podívala. Holá zeď.   Selena cítila, že musí prolomit mlčení. Po delším váhání se tedy odvážila říct "Tohle je moje oblíbená písnička. Nepůjdeš si zatancovat?"
"Ne, díky," odmítl.
"Aha." Byla překvapená a rozčarovaná. Ona se sníží k tomu, že ho požádá o tanec a on ji odmítne? Neslýchané! "Chápu. Tak se bavte, pane." Otočila se, prodrala se masou tančících lidí a zmizela mu z dohledu.
                Na chvíli si šla sednout za ostatníma, ale pak ji to přestalo bavit a šla si pro něco na pití. Ostatní to zpozorovali a tak měla za chvíli plnou hlavu toho, co má přinést nebo objednat. Jako nějaká servírka, pomyslela si kysele, ale přesto vyrazila. Pořád lepší, než sedět, koukat do zdi a přemýšlet o tom, co si to, proboha, vysnila. U baru vystála krátkou frontu a za pár minut se už vracela ke stolku s pitím. Milý blonďatý barman s oříškovýma očima jí dokonce půjčil tácek a slíbil, že ´její´objednávku vyřídí přednostně. Za půl hodiny končí a jakou má ráda písničku. Potěšeně mu to pověděla a ani si neuvědomila, že je to ta, na kterou chtěla tancovat s Marcem. Pche, Marco, pomyslela si vztekle. Co je to, proboha, za jméno?
V zamyšlení zapomněla dávat pozor na cestu a o něco klopýtla. Její vlastní noha to URČITĚ nebyla. Jen tak se jí podařilo udržet všechny skleničky na tácku ve svislé poloze. Oddechla si. Nakonec všechno donesla bez úhony a byla dokonce tak hodná, že se zpátky vracela s táckem zaplněným tentokrát prázdným sklem. Stejně musela vrátit ten podnos, tak co. Ten barman je vlastně docela dost hezkej, uvažovala, špička boty se jí zahákla o schodek a už letěla k zemi. Naštěstí ji něco chytlo za jeden loket, aby se nerozplácla úplně. Když znova nabyla rovnováhu a podívala se na svého zachránce, zhoupl se jí žaludek.
"Jsi v pohodě?" ptal se Marco a podával jí tácek se skleničkami. Některé sice ležely, ale nic se jako zázrakem nerozbilo.
"Jistě," odvětila a vzala je od něj. "Díky."
"Nemáš zač," řekl polohlasem jejím vzdalujícím se zádům. Když v pořádku odevzdala svůj náklad, barman, Adam, jak se dozvěděla, ji poprosil, aby na něj chvíli počkala. Protože neměla nic lepšího na práci, sledovala ho, jak odnáší poslední várku, jde se rychle převléct a pak mizí v DJ kukani. Za chvíli zazněly úvodní tóny její oblíbené písničky, když vtom ji někdo oslovil.
"Smím prosit, slečno?" Otočila se a spatřila Marka.
Sladce se na něj usmála a mile odpověděla "Je mi líto pane, ale už bohužel zadaná." Doufala, že se Adam rychle objeví a vysvobodí ji z téhle trapné situace. Nezklamal ji.
"Tak co, jdeme?" zeptal, vzal ji za ruku a dělal, jako že Marca, který byl asi o hlavu vyšší, vůbec nevidí.
"Jistě," přitakala a seskočila s židličky. "Omlouvám se," prohodila pokrytecky směrem k Marcovi a odešla s Adamem na taneční parket, kde se připojili k ploužícím párům.
Adam musel bohužel brzo jít, a tak se vydala hledat Sophii.
"Co to bylo za sličného mladíka, se kterým jsi to tančila?" ozvalo se za ní.
"Hledala jsem tě," usmála se na Soph. "Jeden barman, docela milej."
"Musíš mi to povědět," prohlásila Sophie a odvedla ji kousek od dunících reproduktorů.
"Ale to nic, jen končil, a dali jsme se do řeči… To spíš…" zarazila se náhle a zkoumavě se podívala na Sophii.
"Co?"
"Víš, jak jsem ti jednou na obědě vyprávěla o tom klukovi, co mě zachytil v autobuse?"
"Jo, tvůj strážnej anděl," zasmála se Soph. "Toho bys měla mít přiděleného."
"Hahaha," zareagovala automaticky Selena, ale pak zvážněla. "Nenapadá tě něco?"
"Co?"
"Jak jsem ho popisovala?"
"Počkej… Sportovní mikina, rifle, hnědý vlasy, modrý oči, vysokej."
"No?"
"Kde je Marco?"
"Bingo."
"Je to on? No, možná, že mě to trochu napadlo, ale… To je super, ne? A jak jste si vlastně popovídali?"
"No, moc ne."
"Jakto? Když už se vlastně znáte…"
"No… Hráli mou písničku, tak jsem se ho zeptala, jestli nechce tančit, ale on odmítl."
"Jak odmítl?" zajímala se Soph pohoršeně.
"Prostě řekl "Ne, díky.""
"Aha. To potřebuje vodu. Bez bublinek."
"Vidělas ho tu teď někdy?" zeptala se ještě Selena.
"Jo, když se loučil. Říkal, že má ráno závody, nebo co."
"Závod?"
"Jo, dělá prý sportovní gymnastiku."
Víc se už o Marcovi nebavily, a když šly u Sophie doma spát, probíraly hlavně Adama a Petra, nový Sophiin objev.

                Za dva dny nato došla Seleně SMS z neznámého čísla s textem: AHOJ SELENO. OMLOUVAM SE ZA TEN VECER, ALE NEJAK JSEM NEBYL VE SVE KUZI A NAVÍC NEUMIM TANCOVAT. VIM, ZES TO BYLA TY, KOHO JSEM ZACHYTIL V TOM AUTOBUSU, ALE NEVEDEL JSEM, O CEM SE S TEBOU BAVIT A TAK JSEM TE NECHTEL OTRAVOVAT SVOU MLCENLIVOSTI. A PAK JSI ZASE TY ODMITLA MOJI VYZVY K TANCI A JA UZ PAK MUSEL JIT. DAVEJ NA SEBE POZOR. DOUFAM, ZE SE JEŠTĚ NEKDY POTKAME. MARCO.
Chvíli o tom přemýšlela a pak pak odpověděla: OMLUVA SE PRIJMA. SELENA.

                Druhý den, když se se Sophií sešly v jejich oblíbené kavárně, Selena dřív, než se posadila, vyhrkla: "Tys dala Marcovi moje číslo?"
Sophie se zatvářila nechápavě a tak jí dala přečíst tu SMS.
"Samozřejmě, že ne, ale…" odmlčela se a přemýšlela.
"Co?" naléhala Selena.
"Chtěla ho po mě jedna kámoška, říkala, že by potřebovala někoho, kdo by její mladší sestru doučoval angličtinu, a že tě nechce otravovat."
"No, tak to asi byla ona," zkonstatovala Selena.
"Asi jo. Co s tím hodláš dělat?"
"S čím jako?"
"No tak…"
"Jako s Marcem?"
"Jasně."
"Co bych s ním asi tak-"
"Třeba mu napsat nebo tak, abyste si to mohli vyříkat," přerušila ji Sophie.
"A co jako?"
"No, mě přišlo, že jsi na něj docela-"
"Naštvaná? Jo, to jsem, ale vzhledem k tomu, že ho už zřejmě neuvidím, je to docela jedno, ne?"
"Jo, naštvaná taky, ale taky mi neušlo, že na něm něco vidíš. A to ti schvaluju. Je to super kluk a byla by škoda nechat ho utéct jen kvůli nějaké blbosti."
Selena dělala, jako že to neslyšela a pokračovala. "A navíc mě nenapadá žádnej publikovatelnej důvod, proč jsem na něj naštvaná."
"A ten nepublikovatelnej?"
"Ješitnost," odpověděla a malinko se ušklíbla. "Dokázala bych mu odpustit jeho, kdyby neurazil tu moji."
"Tak co, kdybys-" začala Sophie, ale Selena ji přerušila.
"Už se o tom nebudeme bavit, ok?"
"Jak chceš."
Strávily příjemné odpoledne a o Marcovi už nepadlo ani slovo.

                V pondělí po škole, když dobíhala autobus, ji někdo přidržel za tašku.
"Počkej."
Rezignovaně se otočila; autobus už stejně odjížděl.
"Co potřebuješ?" zeptala se Marca.
"Jen jsem si s tebou chtěl popovídat."
"A o čem chceš mluvit," vzdorovitě se mu podívala do očí.
"No…" zarazil se, pak se sehnul a polohlasem řekl "Pojďme někam jinam…"
"Kam?"
"Co třeba do parku?" kývl hlavou směrem k lavičkám přes silnici.
"Ne, tam je moc lidí."
"Vadí ti to?"
"Ne, vlastně ne," řekla nakonec.
Šli tedy do parku a nakonec našli dokonce lavičku v polostínu velkého dubu. Když se posadili, chvíli se na ni zkoumavě díval, až musela vyhrknout "Co je?"
"Ale nic, jen se divím, že nemáš nic zlomeného, spáleného nebo tak něco."
Bezděky se dotkla rukou čerstvé boule, kterou si udělala ráno o skříňku v koupelně.
"Aha, tak aspoň boule," pousmál se.
"Bavíš se dobře?"
"No…jo. Teď ale vážně. Už tě někdy napadlo požádat o invalidní důchod?" zatnul zuby, aby se nerozesmál.
"Co? Jakej důchod?"
"No, že tvá nemotornost hraničí s postižením."
"Jo, to už jsem taky někde slyšela," ušklíbla se. Už toho začínala mít dost.
"Dělám si legraci."
"Jo, to mi došlo. Ze mě."
"No tak promiň," otočil se k ní a položil jí ruku na rameno. "Já jen, že by tě asi měl někdo hlídat, aby sis neublížila."
"Neznám nikoho s tak nepatrným pudem sebezáchovy," předstírala, že mu nerozumí.
"Ale no tak," dotkl se opatrně její boule na čele.
Už nic neříkala, jen se usmívala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama