Vítejte na mém blogu!
Polibosti čtěte a komentujte, a, pokud se vám tu zalíbí, vracejte se!
Budu se snažit, aby tu bylo co nejvíc co nejkvalitnějších článků o tom, co mě zajímá (rubrika "slovní průjem"), o mých názorech na aktuální témata ("úvahy, eseje atd.."), moje vlastní tvorba ("Girsu") a čas od času možná také něco o tom, co prožívám ("ma vie").
Káždá návštěva a komentář je motivací k tomu, abych pokračovala a aby tenhle blog nepotkal stejný osud, jako ty před ním.

Díky, LostriS.

P.S.: Názory a připomínky, které si ráda přečtu mi můžete poslat i přes "Zpráva autorovi" vlevo v menu.

Ti ostatní

14. dubna 2010 v 14:47 | LostriS |  úvahy, eseje atd..
Terorismus.

V současné době jedno z nejvíce skloňovaných slov. Všichni máme alespoň mlhavou představu o tom, co terorismus chce, jaké k tomu používá praktiky a známe také jeho hlavní představitele. Z tohoto hlediska by se dalo říci, že nejznámější teroristé jsou vlastně novým druhem celebrit. Mají moc, píše se o nich, negativně ovlivňují dění na Zemi, takže se zdá, že jediný rozdíl mezi Bin Ládinem a Britney Spears je v tom, že Bin Ládina nikdy nikdo nevyfotil, jak vystupuje z luxusní limuzíny v minisukýnce naostro. Tento fakt je pochopitelný z několika důvodů: Bin Ládin nemá limuzínu, protože by mu v daném prostředí byla na nic (pokud teda je tam, kde si myslíme, že je; pokud tam není, tak je někde jinde a to je problém); Bin Ládin nenosí minisukně, a pokud ano, tak tajně; Bin Ládin je osobnost takového vlivu, že si podobné faux pas nemůže dovolit, aby nesnížil počet své základny dobrovolných sebevražedných atentátníků; v neposlední řadě musíme uvést jeden důležitý fakt: Bin Ládina nikdo už hodně dlouho nevyfotil, protože se k němu žádný fotograf nedostal, a pokud se dostal, má už v hlavě olovo.

Teď ale trochu změňme téma. Celým světem otřásl útok z 11.září, kdy jsme s hrůzou sledovali, jak se slavná dvojčata řítí k zemi a stávají se hrobem pro tisíce nevinných pracovitých lidí. Myslím, že teprve tehdy se začal brát terorismus opravdu vážně. Útok na malé děti ve škole v Beslanu nenávist proti těmto lidem ještě prohloubil. Když ale sledujeme v televizi reportáže z těchto tragédií, sedíme doma u televize a, jakkoli jsme osudem těch lidí pohnuti, cítíme se v bezpečí.
Jednou jsem šla se svým bývalým přítelem na procházku po jednom brněnském parku. Když jsme si chtěli sednou na lavičku, která obtáčela mohutný strom, všimla jsem si, že na ní leží ošoupaná černá aktovka. Najednou mě popadl strach (jak by řekl náš učitel z češtiny "animální strach z neznáma"), že je v té aktovce bomba. Vypadala tam tka nemístně - hodila by se spíše do nějaké kanceláře vytíženého úředníčka, než sem. A úředníček by ji určitě jen tak v parku nenechal. Přemlouvala jsem přítele, abychom šli dál, ale on mě přesvědčil, že nám nic nehrozí; tu aktovku tam určitě někdo zapomněl. Já jsem velmi roztržitá, ale abych někde nechala celou tašku a nevrátila se pro ni, to se mi ještě nestalo, přesto jsem se nakonec podvolila
a tak jsme se opodál záhadného zavazadla usadili. Chvíli jsem byla nervózní, ale když nic nevybuchovalo, uklidnila jsem se a na aktovku si vzpomněla, až když jsme odcházeli. Bylo mi trochu trapně, že jsem se tak bála.

Ale proč to tady všechno líčím? Po nedávném útoku na metro v Moskvě, jsem si začala uvědomovat, že se proti ztrátám lidských životů stáváme imunními. Jak také ne, když je smrt všudy přítomná a každé zprávy začínají výčtem lidí, kteří dnes zaklepou na bránu svátého Petra. Většina z nich je nevinná (i když, jak praví Bible, na každém z nás ulpívá prvotní hřích; ale nepředvídala ani Ameriku, takže co), prostě jen pracovali (ve WTC), učili (v Beslanu), jeli metrem (v Moskvě) a, pokud si zrovna teroristé, které si tradičně přestavujeme s arabským šátkem na hlavě, dali volno, jsou tu krvavé dopravná nehody a vraždy, aby je zastoupily. My, obyčejní lidé, kteří se tak snadno můžeme stát obilím mezi těmito mlýnskými kameny, sedíme opět doma a s mrazením v zádech houpáme na kolenou kočku nebo drbeme za uchem psa. Až reportáž skončí a dostaneme se k něčemu zábavnějšímu, třeba surfující lamě, nepříjemný pocit zmizí a tatínci s ovladačem na břichu požádají o pivo.

Mají tedy tyto krvavé útoky ještě nějaký smysl? Ano, sice pošlou do vzduchu hodně lidí, ale ti ostatní se cítí v bezpečí. Včera ráno, když jsem jela trolejbusem do školy, jsem si všimla opuštěné modré tašky u jednoho sloupu. Vzpomněla jsem si na to odpoledne v parku a položila jsem si otázku: Jsme opravdu v bezpečí? Tisíce lidí bydlících v panelácích nebo rodinných domech v naší čtvrti, která je blízko lesa a polí. Jak bychom reagovali, kdyby na konečné trolejbusu, kterým jezdí každodenně do školy desítky dětí, vybuchla bomba, třeba jen malá, a zabila jediného psa pochybné rasy?
A kdyby se k této miniatuře obvyklých bombových atentátů přihlásila jedna ze známých teroristických oraganizací? Říkali bychom si pořád, že jsme v bezpečí? A co ti ostatní lidé v malých, politicky bezvýznamných městech s počestnými obyvateli, v tiskem zapomenutých koutech Bretagne, Západní pouště nebo Wiskonsinu? 
Nezačali by se bát také?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama