Vítejte na mém blogu!
Polibosti čtěte a komentujte, a, pokud se vám tu zalíbí, vracejte se!
Budu se snažit, aby tu bylo co nejvíc co nejkvalitnějších článků o tom, co mě zajímá (rubrika "slovní průjem"), o mých názorech na aktuální témata ("úvahy, eseje atd.."), moje vlastní tvorba ("Girsu") a čas od času možná také něco o tom, co prožívám ("ma vie").
Káždá návštěva a komentář je motivací k tomu, abych pokračovala a aby tenhle blog nepotkal stejný osud, jako ty před ním.

Díky, LostriS.

P.S.: Názory a připomínky, které si ráda přečtu mi můžete poslat i přes "Zpráva autorovi" vlevo v menu.

Květen 2010

část 2, kapitola 1

29. května 2010 v 9:10 | LostriS |  Girsu
GIRSU
ČÁST 2
První kapitola: Dopad
Když znovu nabyla vědomí, zjistila, že leží na řídké trávě na vrcholu jakési hory. Kolem ní byla asi metr vysoká zídka z opracovaných kamenů, porostlá mechem a několika místech zchátralá a rozbořená. Uprostřed tohoto asi třicet metrů širokého kruhu se, čelem k ní, vzpínal kamenný gryf. Sophie si pomalu prohmatávala tělo, aby zjistila, jestli má nějaká zranění. Zdálo se, že až na pár modřin a škrábanců je v pořádku. Muž v černém, ležící asi 15 metrů od ní, se právě začínal probírat.
Několikrát se zavrtěl, jako by ho trápila noční můra, a pak otevřel oči. Chvíli těkal pohledem po okolí, až spatřil Sophii, která ho už hodnou chvíli pozorovala. Při průchodu ze Země asi ztratil brýle, které mu před tím zakrývaly půlku obličeje, a Sophie teď konečně uviděla jeho oči. Nebyly to ale chladné černé disky, jak předpokládala. Byly tmavě hnědé, velké, a na Kefara neuvěřitelně živé.
Rychle se posadil a chtěl vstát, ale zavrávoral. Sophie věděla, že má před očima barevné mžitky, stejně jako před chvílí ona. V očekávání, co se bude dít, raději nahmatala ucho tašky, ležící vedle ní, a nejistě se postavila. Počáteční potíže odezněly, a tak měla vteřinu na to, aby se rozhlédla, kde to vlastně je. Zdálo se, že pod vrcholem hory, kde se nacházeli, je celé město z kamenných domů. I když se teď topilo v mlze, z těch několika pobořených staveb, které byla schopna zahlédnout, usoudila, že je už delší dobu opuštěné 

část 1, kapitola 8

19. května 2010 v 19:00 | LostriS |  Girsu
GIRSU
ČÁST 1
Osmá kapitola: Věž
Asi tak za půl hodiny došly k náměstíčku před vysokou zvonicí. Chvíli tam jen tak stály a dívaly se, aby nevzbudily podezření, ale poté se konečně odhodlaly a Adelaine kousek dál udělala malou fontánku, aby odlákala sekuriťáka, který to celé hlídal. Musely postupovat velmi obezřetně, protože tam vlastně nikdo kromě dělníků nesměl; věž se totiž už dlouho restaurovala. Ihned zamířily nahoru a stále zrychlovaly ze strachu, že je někdo objeví. Posledních pár desítek schodů už vybíhaly. Měly štěstí, protože město mělo málo peněž a tak pozastavilo všechny práce. Nepotkaly tedy žádné dělníky. Sophie se ještě ujistila, že má Amulet na krku. Otočila se na Adelaine.
"Je ještě něco, co bych měla vědět, abych to přežila?"

část 1, kapitola 7

18. května 2010 v 19:00 | LostriS |  Girsu
GIRSU
ČÁST 1
Sedmá kapitola: Jezero
Sophie se zhluboka nadechla, otevřela dveře, a s předstíraným klidem vyskočila na perón. Opatrně se rozhlédla a uviděla Adelaine, vystupující ze dveří těsně u řidiče. Kde je asi náš muž? Skryla se za masivní železný sloup podpírající chatrnou stříšku, která v tom parnu poskytovala jen málo ochrany před dusivým vedrem. Sophie stála za sloupem a pozorovala Adelaine, nyní také znepokojeně pátrající po Kefarovi. To je vedro, pomyslela si a rychle přetáhla svetr, který si oblékla ve vlaku, přes hlavu. O vteřinku dříve, než jí hustá pletenina zakryla výhled, zpozorovala ještě muže v černém, jak na poslední chvíli vystupuje z vlaku. Když se konečně znovu rozhlédla, po Adelaine ani Kefarovi nebylo ani vidu, ani slechu. Sakra.

část 1, kapitola 6

17. května 2010 v 19:00 | LostriS |  Girsu
GIRSU
ČÁST 1
Šestá kapitola: Vlak
"Sophie!" zatřásla s ní Adelaine o tři hodiny později. "Sophie, probuď se!"
"Co se děje?" vykřikla a vyskočila.
Adelaine si zatlačila zpátky na sedadlo. "Zastavili jsme na nějaké stanici a podívej, co jsem viděla!" Sáhla si dlouhým bledým ukazováčkem na kořen nosu a pak ho přiložila na Sophiino čelo. Byl chladný a vlhký. Malou chvíli se nic nedělo, ale potom se Sophiinou myslí začaly míhat obrazy. Raději zavřela oči. Ocitla se v tomtéž kupé, jen na místě, kde seděla Adelaine. Viděla sama sebe, jak spí schoulená na sedadle, tašku pod hlavou. Vlak začal zpomalovat, až zastavil v malé venkovské stanici. Vše se dělo jako v němém filmu, vzpomínkám chyběl zvuk. Nástupiště se zdálo prázdné a Sophie se marně snažila přijít na to, co jé Adelaine chtěla tam ukázat, že ji kvůli tomu probudila. Náhle se zpoza rohu vynořil muž v černém kabátě. Na levém rukávu měl tři malé žluté knoflíčky. Nesl jen malý šedý kufřík a poklidně nastoupil do vlaku, který se opět nehlučně rozjel. Obraz se rozplynul a Sophie otevřela oči.

část 1, kapitola 5

16. května 2010 v 19:07 | LostriS |  Girsu
GIRSU
ČÁST 1
Pátá kapitola: Adelaine
Věnovala podivné ženě ještě jeden pohled a vydala se hledat prázdné kupé. Vtom sebou stará vlaková souprava, právě přejíždějící výhybku, trhla, a poslala Sophii k zemi. Kabela jí vypadla z ruky a věci se vysypaly na podlahu. Deník, pití i jídlo leželo na podlaze. Děkovala Bohu, že ty nejdůležitější věci - truhličku a Pohádky - dala až naspod a tak teď zůstaly v bezpečí. Pár cestujících, sedících v otevřené části vlaku, sebou trhlo. Sophie se co nejrychleji posbírala ze země a vděčně se podívala na maminku s kočárkem, která jí pomohla sesbírat rozházené sendviče. Poděkovala a vypařila se do chodby. Měla štěstí, protože hned první kupé, na které narazila, bylo prázdné.

kapitola čtrnáctá - konec

10. května 2010 v 20:25 | LostriS |  Lucie, postrach Paříže
Lucie, postrach Paříže - Kapitola čtrnáctá

Dočtu, a jak ve snu roztrhnu balící papír.
"Páni." řeknu nahlas a vybalím šátek z barveného hedvábí. Rozhlédnu se. Hanka zmizela.
"Můžu?" ozve se z otevřených dveří Kubův hlas.
"Jo, jasně."
"Co to je?"            
"Co... Jo, to je od Luca." řeknu jen. Posadí se vedle mě na postel.
"Můžu?" zeptá se znovu a natáhne ruku směrem k dopisu. Beze slova mu ho podám a uvážu s šátek kolem krku.
"Hezkej." ohodnotí ho. "Tahle modrá se ti hodí k očím."

kapitola třináctá

10. května 2010 v 20:24 | LostriS |  Lucie, postrach Paříže
Lucie, postrach Paříže - kapitola třináctá

Když se dostaneme k zastávce metra, je půl 5. Vagón je poloprázdný a tak nemusím sedět Kubovi na klíně. Podivím se, když si uvědomm, že je mi to líto. Ze všech sil se snažím bránit tomu, co mi pomalu, ale jistě začíná docházet. Neblbni, je to tvůj kamarád! Nadávám si v duchu a na mysli mi vytanou odstrašující příklady mých kamarádek, které si něco začaly se svými kamarády, a když se s nimi rozešly, ti kluci je začali pomlouvat a kamarádství bylo fuč.
A navíc, jak můžu vědět, že to on cítí stejně? Kdybych mu to řekla, úplně to zničí naše přátelství, ať tak nebo tak. Tím to ukončím.

kapitola dvanáctá

10. května 2010 v 20:23 | LostriS |  Lucie, postrach Paříže
Lucie, postrach Paříže - Kapitola dvanáctá

"Tak kam půjdem?" otočí se na mě Kuba poté, co se rozloučíme s Honzou.
"Vzhledem k tomu, že je 12, asi by jsme se měli dopravit k nějaké pamántce - třeba metrem -   kde by jsme si koupili něco na jídlo a pak to tam obkoukli." řeknu při pohledu na hodinky. "Co navrhuješ?"
"Já bych nejradši šel k Moulin Rouge." zašklebí se.
"A já k Sacré-Coeur." řeknu a sevře se mi žaludek.
"To je super, to se dá spojit!" vystrčí Kuba hlavu zpoza rozloženého plánu města. "Navrhuju nechat se metrem odvézt k Moulin Rouge, tam se najíst a pak vyjít nahoru k Sacré- Coeur a náměstí malířů."
"Beru, snad se v tom metru neztratíme." podotknu. Podle Kubových instrukcí pak zamíříme přes pont d´Iéna k Trocaderu a zastávce metra za ním. Koupíme si lístek a Kuba se naštěstí, na rozdíl ode mě, v plánu zastávek rychle zorientuje
a tak už za chvíli nastupujeme do (při troše štěstí) správného vagonu, kde se prodereme k sedačkám, jelikož nás čeká docela dlouhá cesta. Když se vjedeme do další zastávky, kývne Kuba hlavou směrem k hromadě lidí, kteří se snaží dostat do vagónu a poznamená : "Asi si mi budeš muset sednout na klín." Nevypadá ovšem, že by mu to nějak vadilo. Rezignuji tedy a co nejpohodlněji se uvelebím. Chvíli pozoruju znuděné a letagické obličeje spolucestujících a pak Kuba promluví.
"Sedí se ti dobře?"
"Jo, v pohodě." odpovím a potutelně se usměju.
"Měli by jsme se už zvednout, příští vystupujem." zašeptá mi do ucha až mi naskočí husí kůže.
"Jasně." stoupnu si, a o pár minut později už stoupáme z kovem a špínou páchnoucí tmy metra na zemský povrch, kde nás přivítá sluneční světlo. Kuba zklamaně zjistí, že ze slavného Moulin Rouge je vidět je velký neonový červený mlýn. Pokud tedy nepočítá veřejné domy, skryté za přetvářku heren a kasín, lákající zákazníky dovnitř velkými fotkami žen v malých úborech, které lemují obě strany ulice. Já se spokojím s tím, že zajdu do blízkého supermarketu pro pití a bagety a už se vydáme do kopce k Sacré Coeur.
Po dlouhém
a namáhavém výstupu se konečně ocitneme na proslulém Náměstí malířů. Fascinovaně pozoruju hemžení kolem a povzdechnu si. "Teď bych se nejradši někde posadila, jestli ti to nebude vadit." otočím se na Kubu. Opravdu mě totiž bolí nohy - sice nemám puchýře, ale přece jen...
V tom mi někdo zezadu přikryje oči. Šáhnu rychle rukou vedle sebe a nahmatám Kubovu pevně zaťatou pěst. Pomalu, nevěřícně se otočím.
"Lucu!" Moje zlost začíná při pohledu do jeho črných očí vyprchávat, ale on se nevinně zazubí a řekne jen: "Salut!" , čímž mě znovu namíchne.
"Kde jsi byl? Proč jsi tak rychle odjel, ani ses nerozloučil?" vychrlím na něj.
"Když ty jsi do toho davu vystřelila tak rychle, nemohl jsem tě najít!" vysvětluje. To si ani nedal větší práci s vymýšlením výmluvy? Úmrtí v rodině nebo nečekaná schůzka?
"Tak jsem tě hledal, ale pak jsem si řekl, že asi budeš tady." pokračuje a
mě dělá stále větši obtíže dál se na něj zlobit.
"Hmm," řeknu jen a podezíravě si ho změřím.
"Nechtěla by ses projít k Sacré Coeur?" ptá se dál a Kubu přitom úplně ignoruje.
"Ráda si ji prohlédnu," odpovím a nenápadně si dám Kubovu ruku kolem pasu "právě tam máme s Kubou namířeno. Chceš se přidat?" zeptám se se nevinně. Kuba je mým manévrem nejdřív překvapen, ale pak pochopí a přitáhne si mě blíž. Luc vypadá překvapeně a naštvaně.
"Teď jsem si vzpomněl, že mám jednu důležitou schůzku a musím se na ni ještě připravit." zasměje se nepřirozeně.
"Tak to je škoda." řeknu.
"Tak ahoj," kývne na mě a přeměří si Kubu. Udělá pár kroků směrem ke skútru, ale pak se rychle vrátí. "Na něco jsem zapomněl." políbí mě. Ne jako předtím, na tvář, ale na ústa. Úplně mi vezme dech; trvá to jen pár vteřin, ale mě se to zdá jako věčnost. Citím, jak Kuba vedle mě zatíná svaly, ruku stále kolem mého pasu.
"Máš pekelný štěstí. Nebo smůlu." otočí se náhle ke Kubovi a bez dalšího slova nasedne na skútr a odjede. Zíráme na něj s Kubou čtyřočmo a já to pořád nemůžu pochopit.
"Jak to myslel?" zeptám se nakonec.
"Nevím." odpoví Kuba.
Když nám Lucova záda zmizí z dohledu, otočíme se, abychom vyšli posledních několik metrů s bazilice; ani jeden z nás nejeví snahu pustit se ruky toho druhého. Zavládne rozpačité mlčení.
"Už jsme tu." podotknu, když se před námi zjeví bílá zeď kostela.
"Jdeme dovnitř?" zeptá se Kuba celkem zbytečně, protože už míříme ke vchodu.
Jakmile vstoupíme, veškerá rozpačitost je ta tam a jen se v úžasu rozhlížíme kolem a všechno šeptem komentujeme. Zdá se ale, že moc nahlas, protože nás ochranka, přísně střežící ticho na svatém míste, několikrát okřikne.
Když vyjdeme ven na oslnivě jasné pařížské slunce, podívám se na hodinky. Jsou 3 odpoledne.
"V Lucemburských zahradách máme být v 6." všimne si Kuba mýho pohledu.
"Tak co budem dělat?"
"Nevím, v každým případě bych už nechodil k žádný památce, jinak si tu atmosféru tady vůbec neužijem. Navíc, hrozně mě bolí nohy." přizná a já s ním musím souhlasit.
"Co kdybychom se tady ne chvíli posadili?" navrhnu a tak se uvelebíme na schodiši pod jedním se sloupů tak, abychom nezavazeli neustávajícímu proudu návštěvníku, hrnoucích se do baziliky a ven. Sednu si schodek níž než Kuba, a opřu se o něj. Společně mlčíme a vychutnáváme obraz zářící Paříže.
Nevím, jak dlouho tu sedíme, ale po chvíli mi dojde, že je mi s Kubou vlastně mnohem líp, než s Lucem. Luc je super, všude ho znají, je fakt krásnej, ale já jsem si s ním všude připadala jako maskot. Ahoj, Lucu, co si to tentokrát vedeš za holku?
vzpomenu si na slova hlídače od Efiffelovky. Tentokrát.
"Ach jo." vzydchnu bezděčně.
"Copak?" probere se Kuba ze svého zamyšlení a obejme mě.
"Ale nic," řeknu a přitulím se k němu. Podívá se na hodinky.
"Lu, už by jsme měli jít, nevím přesně, jak nám jede metro."
"Když mě se vůbec nechce." zavrtím se nespokojeně.
"Pojď." řekne a líbne mě do vlasů. "Nebo budu nucet odnést tě tam na rameni." zachechtne se.
"Tak jo." neochotně se zvednu a opráším si šaty. Doufám, že se jim nic nestalo.
"Můžem." podívám se na Kubu. Tváří se jako obvykle.

kam dál:

téma týdne: Tanec

8. května 2010 v 10:07 | LostriS
Tanec.
Na přívolání deště, úspěch v bitvě nebo dobrou sklizeň. Tančívali jsme kolem ohňů, zabitých zvířat a pyramid, sestrojených z lebek poražených nepřátel. Mívali jsme na sobě nevydělané kůže, a na hlavách peří, nebo jsme byli úplně nazí.
Později se tanec stal nutnou součástí dobrěho vzdělání: měl přísná pravidla co se týče počtu a dělky kroků, úhlu, pod jakým jsme se museli uklánět, jednoduché či složitější figury
a je jedno, jestli to bylo ve starověkém egyptě, řecku nebo viktoriánské anglii.
Tancem jsme se seznamovali, v tanečním sále jsme domlouvali sňatky svých dětí a tancem je i pečetili.
V dnešní době se stal tanec mučícím nástrojem poťouchlých učitelek v tanečních, ale také tím, čím
můžeme vyjádřit svůj názor, svoji identitu. Můžeme tancovat jakkoli, hlavně s nadšením a přesvědčením, a náš tanec dobude svět. Stejně, jako si vídeňští papaláši kdysi ťukali na hlavu, když poprvě viděli valčík, který je měl později tak
proslavit, ani ti, kteří jako první zhlédli třeba hip hop, rozhodně nečekali, jaké obliby se mu v budoucnu dostane.
Takže tancujte: na ulicích, doma před zrcadlem (jen si dejte pozor na starožitnou vázu, kterou dostali vaši rodiče ke svatbě), ve škole, v obchodě, všude. A užívejte si to..