Vítejte na mém blogu!
Polibosti čtěte a komentujte, a, pokud se vám tu zalíbí, vracejte se!
Budu se snažit, aby tu bylo co nejvíc co nejkvalitnějších článků o tom, co mě zajímá (rubrika "slovní průjem"), o mých názorech na aktuální témata ("úvahy, eseje atd.."), moje vlastní tvorba ("Girsu") a čas od času možná také něco o tom, co prožívám ("ma vie").
Káždá návštěva a komentář je motivací k tomu, abych pokračovala a aby tenhle blog nepotkal stejný osud, jako ty před ním.

Díky, LostriS.

P.S.: Názory a připomínky, které si ráda přečtu mi můžete poslat i přes "Zpráva autorovi" vlevo v menu.

část 1, kapitola 5

16. května 2010 v 19:07 | LostriS |  Girsu
GIRSU
ČÁST 1
Pátá kapitola: Adelaine
Věnovala podivné ženě ještě jeden pohled a vydala se hledat prázdné kupé. Vtom sebou stará vlaková souprava, právě přejíždějící výhybku, trhla, a poslala Sophii k zemi. Kabela jí vypadla z ruky a věci se vysypaly na podlahu. Deník, pití i jídlo leželo na podlaze. Děkovala Bohu, že ty nejdůležitější věci - truhličku a Pohádky - dala až naspod a tak teď zůstaly v bezpečí. Pár cestujících, sedících v otevřené části vlaku, sebou trhlo. Sophie se co nejrychleji posbírala ze země a vděčně se podívala na maminku s kočárkem, která jí pomohla sesbírat rozházené sendviče. Poděkovala a vypařila se do chodby. Měla štěstí, protože hned první kupé, na které narazila, bylo prázdné.

Rychle vešla a zavřela za sebou dveře. Sundala si bundu a svetr a připravila se na dlouhou cestu. Chvíli jen tak sledovala ubíhající krajinu, ale pak vytáhla z tašky truhličku a pohádkovou knížku. Chvíli bojovala s pocitem, že ještě něco chybí, a pak ji polilo horko. Figurka Slonovinového draka! Jasně si pamatovala, že ho doma, těsně před odchodem, strkala dovnitř. Musel vypadnout, když spadla. Jako v odpověď na její myšlenky někdo zaklepal a, než Sophie stačila cokoli říct, dveře se otevřely a do kupé vešla ona vysoká bledá paní.
"Dobrý den. Myslíte, že by bylo možné, kdybych měla kupé jen pro sebe, prosím?" začala Sophie a snažila se bundou zakrýt věci před ní.
"Dobrý den, dovolte, abych se představila. Jmenuji se Adelaine, ale doma mi říkají…" řekla, jako kdyby Sophii předtím neslyšela a vyloudila podivný bublavý zvuk. Sophie se nadechla, aby něco řekla, ale Adelaine ji předešla. "Sophie, myslím, že vám něco vypadlo," pokračovala a podala Sophii ztracenou sošku. Ta ale nechala obě ruce v klíně a tak ji položila na sedačku vedle ní.
"Jak znáte moje jméno?" zeptala se Sophie prkenně.
"Vaše jméno je známo téměř všem tvorům na Girsu již od vašeho narození," odpověděla klidně.
"Nevěřím vám. Kdo jste?"
"Jsem mořská panna z Pobřeží půlměsíce a má rodina žije jen pár korálů od hlavního města, Srinae."
"Nevěřím vám," opakovala Sophie. "Dokažte to."
"To, že jsem mořská panna?" Adelaine se pobaveně zasmála. "Jaké jste znamení?"
"Blíženec. Ale to sem příliš nepatři, nemyslíte?"
"Aha. No, nevadí. Máte tady nějakou vodu?"
Sophie zaraženě vytáhla jednu ze svých lahví a Adelaine odšroubovala víčko. "Teď se dobře dívejte, Sophie," řekla a polila si ruku. Sophie nevěřila svým očím. Jakmile se dotkla kůže, jako by se vypařila a na Adelainině ruce se začaly objevovat šupiny. Pochvíli, když ji utřela do kalhot, zmizely.
"Dobře," napůl kapitulovala Sophie. "Ale jak můžu vědět, že nejste z toho strašného řádu - jak se jen jmenuje - a nechcete mě zabít?" Adelaine přimhouřila tyrkysové oči se zlatými světýlky a ztišila hlas.
"Myslíš Kefu? Kdybych k nim patřila, nesnesla bych sluneční světlo. Musela bych nosit dlouhé oblečení a hlavně černé sluneční brýle." Natáhla své dlouhé štíhlé a jakoby průhledné ruce na slunce. "Navíc si troufám tvrdit, že ještě nikdo z našeho lidu nepřešel na Temnou stranu. Sluneční světlo je pro nás nepostradatelné."
"Aha." Sophie konečně uvěřila a najednou neměla co říct, i když se jí hlavou honily tisíce otázek. Bála se je položit, protože by o ní Adelaine mohla pochybovat.
"Proč jste se mě ptala, jaké jsem znamení?" vybrala si nakonec tu nejbezpečnější.
Adelaine mírně pozvedla blonďaté obočí. "No, víš, jaký živel jsou Blíženci, ne?" odpověděla otázkou.
"Vzduch?"
Mořská panna se najednou naklonila těsně k ní a řekla: "Máš Amulet?"
"Mám, ale…" nahmatala si pod košilí drobný přívěsek. "Nemyslím, že by bylo moudré ho teď vytahovat."
"Neboj se." Adelaine udělala něco, co by klidně mohlo být netrpělivým mávnutím rukou, kdyby přitom nezapadla zástrčka dveří a nezatáhly se závěsy na prosklených okýnkách do chodbičky. Sophie tedy opatrně rozepnula zlatou sponu na krku a položila si Amulet do dlaně. Držela ji stále u sebe, jako by měla strach, že jí ho Adelaine vezme. Ta si toho všimla a tak ji uklidnila. "Nade mnou žádnou moc nemá, mým živlem je voda."
"Aha." Sophie se trochu uvolnila a poprvé od doby, co ho vytáhla z jeho stromové skrýše, se na něj pořádně podívala.
Kamínek ve tvaru mraku se matně, stříbřitě leskl na jemném zlatém řetízku. Vlastně se zdálo, že je průhledný, ale když se do něj Sophie zadívala, bylo to, jako kdyby se skrz něj dívala do blankytně modré oblohy, po které se honí bílí beránci mraků.
"Co je to za materiál?" zeptala se Adelaine, když od něj konečně odtrhla pohled. Ta zaváhala.
"Příliš o něm nevím, ale snad je to měsíční kámen. To hlavní je však uvnitř. Je to pouze schránka pro dráp Carena, vladyky gryfů, který se dávnými věky obětoval pro záchranu Girsu.
"Jo, to si pamatuju. Tyhle pohádky mi totiž četla maminka, když jsem byla malá," vzpomínala Sophie a oči se jí zalily slzami.
Adelaine znervózněla. "Co se stalo?"
Sophie se odmlčela. "No… mamka před třemi dny umřela."
"Aha, tak to je vážně líto," pohladila ji mořská panna konejšivě po ruce.
"Adelaine, myslíte, že je možné, aby moje matka žila?" zeptala se nesměle. "Chci říct, viděla jsem její tělo, jak ho pohřbívají, ale … nějak se mi to nezdá."
Zdálo se, že Adelaine hledá slova. "Víš, Sophie, pro Girsu i pro Zemi jsou některé zákony stejné. Myslím… myslím, že je opravdu mrtvá. A doufám, že ti nemusím povídat o tom, že bude pořád ve tvém srdci, na to jsi už dost velká a viděla jsi dost amerických filmů."
Sophie polkla a přikývla. "Asi máš pravdu. Nevíš náhodou, kdy máme dorazit do Paříže?" změnila náhle téma.
"No, myslím, že asi tak za šest hodin. Nechceš se trochu prospat?" usmála se Adelaine.
"Asi ano," odpověděla a pohodlně se uvelebila v koutě u okna.
"Nebude ti vadit, když budu zpívat?"
"Ne, ne, klidně zpívej." Usnula za zurčení potůčku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama