Vítejte na mém blogu!
Polibosti čtěte a komentujte, a, pokud se vám tu zalíbí, vracejte se!
Budu se snažit, aby tu bylo co nejvíc co nejkvalitnějších článků o tom, co mě zajímá (rubrika "slovní průjem"), o mých názorech na aktuální témata ("úvahy, eseje atd.."), moje vlastní tvorba ("Girsu") a čas od času možná také něco o tom, co prožívám ("ma vie").
Káždá návštěva a komentář je motivací k tomu, abych pokračovala a aby tenhle blog nepotkal stejný osud, jako ty před ním.

Díky, LostriS.

P.S.: Názory a připomínky, které si ráda přečtu mi můžete poslat i přes "Zpráva autorovi" vlevo v menu.

část 2, kapitola 1

29. května 2010 v 9:10 | LostriS |  Girsu
GIRSU
ČÁST 2
První kapitola: Dopad
Když znovu nabyla vědomí, zjistila, že leží na řídké trávě na vrcholu jakési hory. Kolem ní byla asi metr vysoká zídka z opracovaných kamenů, porostlá mechem a několika místech zchátralá a rozbořená. Uprostřed tohoto asi třicet metrů širokého kruhu se, čelem k ní, vzpínal kamenný gryf. Sophie si pomalu prohmatávala tělo, aby zjistila, jestli má nějaká zranění. Zdálo se, že až na pár modřin a škrábanců je v pořádku. Muž v černém, ležící asi 15 metrů od ní, se právě začínal probírat.
Několikrát se zavrtěl, jako by ho trápila noční můra, a pak otevřel oči. Chvíli těkal pohledem po okolí, až spatřil Sophii, která ho už hodnou chvíli pozorovala. Při průchodu ze Země asi ztratil brýle, které mu před tím zakrývaly půlku obličeje, a Sophie teď konečně uviděla jeho oči. Nebyly to ale chladné černé disky, jak předpokládala. Byly tmavě hnědé, velké, a na Kefara neuvěřitelně živé.
Rychle se posadil a chtěl vstát, ale zavrávoral. Sophie věděla, že má před očima barevné mžitky, stejně jako před chvílí ona. V očekávání, co se bude dít, raději nahmatala ucho tašky, ležící vedle ní, a nejistě se postavila. Počáteční potíže odezněly, a tak měla vteřinu na to, aby se rozhlédla, kde to vlastně je. Zdálo se, že pod vrcholem hory, kde se nacházeli, je celé město z kamenných domů. I když se teď topilo v mlze, z těch několika pobořených staveb, které byla schopna zahlédnout, usoudila, že je už delší dobu opuštěné 

Náhle ji z pozorování vytrhl proud vody, který jí proletěl těsně kolem hlavy. Prudce se otočila. Stál tam, prudce oddychoval, a v očích měl směs nenávisti a bolesti. I přes nebezpečí, ve kterém se ocitla, si stačila všimnout jeho hrdé, ostře řezané tváře a tmavých, na skráních se jemně vlnících vlasů. To už ale znovu napřahoval ruku, připraven vyslat na ni další vodní dávku. Sophie si byla jistá, že podruhé by nechybil. Rozběhla se a skočila kamennému gryfovi přímo mezi obrovské zadní nohy. Proud, mířící na její hlavu, se rozbil o mohutné stehno a Sophie se přitlačila ještě blíž k chladnému masivu. Došlo jí, že je v pasti. Najednou ucítila, jak se za ní něco pohnulo, a vzápětí se zem pod ní propadla. Než se ocitla v absolutní tmě, stačila ještě zahlédnout Kefarovu překvapenou tvář.
Ležela na studené kamenné podlaze a snažila se potlačit tepavou bolest v kotníku. Pád byl tak rychlý, že ji ani nenapadlo letět. Posunula se dál, směrem kde, jak doufala, by měla být stěna. Čekala, kdy stejnou cestou propadne i její pronásledovatel, ale když se už hodnou chvíli nic nedělo, začala se starat o svou zraněnou nohu. Zašátrala v tašce a nahmatala balíček sirek a pár svíček, které jí tam musela dát Adelaine místo baterky, která by tady nefungovala. Za chvíli už temnotu prosvětloval mihotající se plamínek svíčky, kterou se jí podařilo přilepit k podlaze.
Jako zázrakem našla i obinadlo, které tam zůstalo asi ještě z posledního tréninku a tak si mohla kotník, který se zdál jen pohmožděný, alespoň trochu stáhnout. Trochu se napila, odlepila svíčku od země a opatrně se postavila. Šla kousek stranou v naději, že narazí na stěnu, podél které by mohla jít dál, ale svíčka už začínala dohořívat, a tak se raději rychle vrátila k tašce, kterou nechala tam, kde dopadla. Zapálila další svíčku. Zbývaly už jen čtyři a ona se modlila, aby to stačilo. Znovu si sedla a vytáhla truhličku. Pád přestála téměř bez úhony; jediným poškozením se zdál mělký šrám, táhnoucí se po spodní straně. Zvedla víko a úlevou vydechla. Pohádky i figurka slonovinového draka byly na místě. Vytáhla ohmatanou knížku a začala v ní listovat v naději, že najde nějakou indicii, která jí pomůže se odtud dostat. Byla ale nepříjemně překvapená, protože se zdálo, že hrdina všech příběhů ovládal oheň, ne vzduch. Nakonec ale narazila na jeden, kde se dostal do prostoru zdánlivě beze stěn. Rychle četla. Stejně, jako ona se snažil dopátrat stěn, ale pak udělal něco, co by Sophie asi nikdy nenapadlo, i když to už jednou zafungovalo. Schovala tedy všechny věci zpátky, postavila se a nahmatala Amulet. Pomyslela si, co by tomu asi tak řekly holky, kdyby ji takhle viděly. A Charlie… zaplašila tyhle myšlenky a soustředila se. Druhá svíčka už také dohasínala.
"Saema," řekla. Nic se nestalo. "Jsem Sophie Clara Rabelaisová. Saema," zopakovala. Chvíli byla tma a ticho a Sophie zase začala propadat beznaději, ale pak se v bezrozměrné dálce objevilo světýlko. Bylo sice malé, ale stále se zvětšovalo. Nakonec se zastavilo Sophii před obličejem. Ta si ho udiveně prohlížela, protože, uprostřed této jasným bílým světlem zářící koule, která měla velikost basketbalového míče, třepetala křidélky malá postavička dívky, s krásnou, bohatou záplavou rudých vlasů lemovanou tváří.  
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama