Vítejte na mém blogu!
Polibosti čtěte a komentujte, a, pokud se vám tu zalíbí, vracejte se!
Budu se snažit, aby tu bylo co nejvíc co nejkvalitnějších článků o tom, co mě zajímá (rubrika "slovní průjem"), o mých názorech na aktuální témata ("úvahy, eseje atd.."), moje vlastní tvorba ("Girsu") a čas od času možná také něco o tom, co prožívám ("ma vie").
Káždá návštěva a komentář je motivací k tomu, abych pokračovala a aby tenhle blog nepotkal stejný osud, jako ty před ním.

Díky, LostriS.

P.S.: Názory a připomínky, které si ráda přečtu mi můžete poslat i přes "Zpráva autorovi" vlevo v menu.

kapitola čtrnáctá - konec

10. května 2010 v 20:25 | LostriS |  Lucie, postrach Paříže
Lucie, postrach Paříže - Kapitola čtrnáctá

Dočtu, a jak ve snu roztrhnu balící papír.
"Páni." řeknu nahlas a vybalím šátek z barveného hedvábí. Rozhlédnu se. Hanka zmizela.
"Můžu?" ozve se z otevřených dveří Kubův hlas.
"Jo, jasně."
"Co to je?"            
"Co... Jo, to je od Luca." řeknu jen. Posadí se vedle mě na postel.
"Můžu?" zeptá se znovu a natáhne ruku směrem k dopisu. Beze slova mu ho podám a uvážu s šátek kolem krku.
"Hezkej." ohodnotí ho. "Tahle modrá se ti hodí k očím."

"Dík." usměju se slzavě a jdu do koupelny smýt si rozmazanou řasenku. Když se vrátím, leží Lucův dopis na zemi a Kuba nikde. Nenapadá mě, kam jinam by mohl jít, než na střechu, a tak se vydám nahoru po schodech. Moje tušení se potvrdí, když uvidím otevřený poklop na střechu. Zvláštní je, že se ani neobtěžoval ho zavřít, co kdyby Hadice náhodou prošla kolem?
Když vylezu nahoru, uvidím Kubu stojícího čelem k Eiffelovce.
"Kubo!" vykřiknu a on se otočí.
"Co tu děláš?" zeptá se a v očích se mu zračí nedůvěra.
"Hledám tě." rozběhnu se k němu, ale zakopnu o rantlík a letím k zemi.
"Dobrý?" zvedá mě.
"Jo, mám jen odřenej loket." Dokonce i šaty to přežily.
"Kubi, já vůbec nevím, co bych si bez tebe počala..." obejmu ho.
"Hmm." zamručí, zase netečný.
"Vůbec se mi teď nechce odjet." řeknu a otočím se čelem k němu.
"Proč?"
"Když to teď začíná být konečně vzrušující..." odpovím, zaražená vlastní upřímností.
"Vždyť můžeš říct Lucovi, aby přijel za tebou, ne?" opáčí sarkasticky.
"Kubi..."
"Co? To se jako..."
chce se začít rozčilovat.
"Pššt." položím mu prst na ústa.
"Ale..." snaží se protestovat.
"Ještě pořád to nechápeš?" upřeně se mu dívám do očí.
"Já... Neřekl jsem ti to, protože..."
"jsem si myslela, že by to zničilo naše přátelství." dopovím za něj.
Odlehčeně se usměje. "Myslím, že je na čase to risknout." Políbí mě.

"Tyjo, mě je zima." oklepu se.
"Už by jsme stějně měli jít."
"Když to je táák krásný..." podívám se na zapadajcí slunce, které propůjčilo pařížským střechám neskutečný růžovo-žlutý nádech.
"Jdeme." řekne kategoricky a vstane. Já musím taky, protože už se nemám o co opírat.
"Víš, že už je 10 pryč?" zasměje se.
"Nejvyšší čas jít do postele. Zítra odjíždíme v 8 a ještě se musíme sbalit." připomenu.
Pomalu scházíme po schodech a zastavíme se až u dveří jeho pokoje.
"Ťuky ťuk." udělá Kuba a za chvíli z pokoje vyjdou Honza s Hankou.
"Už jdem spát." oznámím jim.
"Jo, taky už jsem chtěla jít." řekne Hanka.
"Tak dobrou, princezny." usmějí se na nás Kuba s Honzou

Ráno se probudím překvapivě brzy, a tak si stihnu v pohodě sbalit a ještě vytáhnout z postele Hanku, která je jako praštěná kladivem. Mě spánkový deficit - povídaly jsme si potom ještě dlouho do noci - zase tolik nevadí.
Před osmou už čekáme u autobusu, až nám dají věci do kufru.
Najednou mi někdo zaklepe na rameno. "Lucu!" vytřeštím na něj oči.
"Ahoj, princezno, tak vy už odjíždíte?" zeptá se, celkem zbytečně.
"Bohužel. Támhle je Kuba." všimnu si ho, jak tahá svůj obrovský kufr ze dveří. Taky si nás všimne a přijde k nám.
"Čauvec!" pozdraví Luca bez špetky nepřátelství.
"Nastupovat!" ozve se velitelský hlas.
"Tak my už musíme." obejmu Luca. "Ahoj."
"Měj se." podají si s Kubou ruku.
"Jo, tady je má vizitka. Kdyby jste něco potřebovali, zavolejte. Oba." zastaví nás ještě.
"Jasně, díky." usměju se.
"Na co tam čekáte?" křičí na nás Hadice.
"Dávej na ni pozor." otočí se naposledy Luc na Kubu.
"Neměj obavy." mrkne na něj a pak už, hnáni zuřivou Hadicí, nastoupíme do autobusu.
Oba máváme, dokud Luc nezmizí za zatáčkou. Potom se pohodlně uvelebím a vytáhnu tužku a papír.
"Co jdeš dělat?" zajímá se Kuba, odhrne mi z čela pramen vlasů a líbne mě na nos.
"Uvidíš, nebuď zvědavej, budeš brzo starej!" odeženu ho se smáchem a začnu psát.

"Baf" ozve se zpoza velké hromady kufrů, a zároveň se mi ukáže Kubův šklebící se obličej.

kam dál:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nakano Miharu | Web | 11. května 2010 v 17:57 | Reagovat

není na tom nic k nepochopení ;-) prostě si nakreslím tužkou skicu (postavu z boku, zepředu a 3 nejčastější výrazy obličeje) potom to obtáhnu technickým perem (popřípadně centropenkou), vygumuju linky tužkou, oskenuju obrázek a vybarvím ho v PhotoFiltre obyčejnou plechovkou :-D
nic na tom není :-D

2 lostris | Web | 14. května 2010 v 17:40 | Reagovat

aha:) no, u mě asi bude problém v tom to vůbec nakreslit.. :-? takže jsem tak nějak doufala, že na to budeš mít nějakej vylepšovák.. ;-) každopádně klobouk dolů.. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama