Vítejte na mém blogu!
Polibosti čtěte a komentujte, a, pokud se vám tu zalíbí, vracejte se!
Budu se snažit, aby tu bylo co nejvíc co nejkvalitnějších článků o tom, co mě zajímá (rubrika "slovní průjem"), o mých názorech na aktuální témata ("úvahy, eseje atd.."), moje vlastní tvorba ("Girsu") a čas od času možná také něco o tom, co prožívám ("ma vie").
Káždá návštěva a komentář je motivací k tomu, abych pokračovala a aby tenhle blog nepotkal stejný osud, jako ty před ním.

Díky, LostriS.

P.S.: Názory a připomínky, které si ráda přečtu mi můžete poslat i přes "Zpráva autorovi" vlevo v menu.

kapitola dvanáctá

10. května 2010 v 20:23 | LostriS |  Lucie, postrach Paříže
Lucie, postrach Paříže - Kapitola dvanáctá

"Tak kam půjdem?" otočí se na mě Kuba poté, co se rozloučíme s Honzou.
"Vzhledem k tomu, že je 12, asi by jsme se měli dopravit k nějaké pamántce - třeba metrem -   kde by jsme si koupili něco na jídlo a pak to tam obkoukli." řeknu při pohledu na hodinky. "Co navrhuješ?"
"Já bych nejradši šel k Moulin Rouge." zašklebí se.
"A já k Sacré-Coeur." řeknu a sevře se mi žaludek.
"To je super, to se dá spojit!" vystrčí Kuba hlavu zpoza rozloženého plánu města. "Navrhuju nechat se metrem odvézt k Moulin Rouge, tam se najíst a pak vyjít nahoru k Sacré- Coeur a náměstí malířů."
"Beru, snad se v tom metru neztratíme." podotknu. Podle Kubových instrukcí pak zamíříme přes pont d´Iéna k Trocaderu a zastávce metra za ním. Koupíme si lístek a Kuba se naštěstí, na rozdíl ode mě, v plánu zastávek rychle zorientuje
a tak už za chvíli nastupujeme do (při troše štěstí) správného vagonu, kde se prodereme k sedačkám, jelikož nás čeká docela dlouhá cesta. Když se vjedeme do další zastávky, kývne Kuba hlavou směrem k hromadě lidí, kteří se snaží dostat do vagónu a poznamená : "Asi si mi budeš muset sednout na klín." Nevypadá ovšem, že by mu to nějak vadilo. Rezignuji tedy a co nejpohodlněji se uvelebím. Chvíli pozoruju znuděné a letagické obličeje spolucestujících a pak Kuba promluví.
"Sedí se ti dobře?"
"Jo, v pohodě." odpovím a potutelně se usměju.
"Měli by jsme se už zvednout, příští vystupujem." zašeptá mi do ucha až mi naskočí husí kůže.
"Jasně." stoupnu si, a o pár minut později už stoupáme z kovem a špínou páchnoucí tmy metra na zemský povrch, kde nás přivítá sluneční světlo. Kuba zklamaně zjistí, že ze slavného Moulin Rouge je vidět je velký neonový červený mlýn. Pokud tedy nepočítá veřejné domy, skryté za přetvářku heren a kasín, lákající zákazníky dovnitř velkými fotkami žen v malých úborech, které lemují obě strany ulice. Já se spokojím s tím, že zajdu do blízkého supermarketu pro pití a bagety a už se vydáme do kopce k Sacré Coeur.
Po dlouhém
a namáhavém výstupu se konečně ocitneme na proslulém Náměstí malířů. Fascinovaně pozoruju hemžení kolem a povzdechnu si. "Teď bych se nejradši někde posadila, jestli ti to nebude vadit." otočím se na Kubu. Opravdu mě totiž bolí nohy - sice nemám puchýře, ale přece jen...
V tom mi někdo zezadu přikryje oči. Šáhnu rychle rukou vedle sebe a nahmatám Kubovu pevně zaťatou pěst. Pomalu, nevěřícně se otočím.
"Lucu!" Moje zlost začíná při pohledu do jeho črných očí vyprchávat, ale on se nevinně zazubí a řekne jen: "Salut!" , čímž mě znovu namíchne.
"Kde jsi byl? Proč jsi tak rychle odjel, ani ses nerozloučil?" vychrlím na něj.
"Když ty jsi do toho davu vystřelila tak rychle, nemohl jsem tě najít!" vysvětluje. To si ani nedal větší práci s vymýšlením výmluvy? Úmrtí v rodině nebo nečekaná schůzka?
"Tak jsem tě hledal, ale pak jsem si řekl, že asi budeš tady." pokračuje a
mě dělá stále větši obtíže dál se na něj zlobit.
"Hmm," řeknu jen a podezíravě si ho změřím.
"Nechtěla by ses projít k Sacré Coeur?" ptá se dál a Kubu přitom úplně ignoruje.
"Ráda si ji prohlédnu," odpovím a nenápadně si dám Kubovu ruku kolem pasu "právě tam máme s Kubou namířeno. Chceš se přidat?" zeptám se se nevinně. Kuba je mým manévrem nejdřív překvapen, ale pak pochopí a přitáhne si mě blíž. Luc vypadá překvapeně a naštvaně.
"Teď jsem si vzpomněl, že mám jednu důležitou schůzku a musím se na ni ještě připravit." zasměje se nepřirozeně.
"Tak to je škoda." řeknu.
"Tak ahoj," kývne na mě a přeměří si Kubu. Udělá pár kroků směrem ke skútru, ale pak se rychle vrátí. "Na něco jsem zapomněl." políbí mě. Ne jako předtím, na tvář, ale na ústa. Úplně mi vezme dech; trvá to jen pár vteřin, ale mě se to zdá jako věčnost. Citím, jak Kuba vedle mě zatíná svaly, ruku stále kolem mého pasu.
"Máš pekelný štěstí. Nebo smůlu." otočí se náhle ke Kubovi a bez dalšího slova nasedne na skútr a odjede. Zíráme na něj s Kubou čtyřočmo a já to pořád nemůžu pochopit.
"Jak to myslel?" zeptám se nakonec.
"Nevím." odpoví Kuba.
Když nám Lucova záda zmizí z dohledu, otočíme se, abychom vyšli posledních několik metrů s bazilice; ani jeden z nás nejeví snahu pustit se ruky toho druhého. Zavládne rozpačité mlčení.
"Už jsme tu." podotknu, když se před námi zjeví bílá zeď kostela.
"Jdeme dovnitř?" zeptá se Kuba celkem zbytečně, protože už míříme ke vchodu.
Jakmile vstoupíme, veškerá rozpačitost je ta tam a jen se v úžasu rozhlížíme kolem a všechno šeptem komentujeme. Zdá se ale, že moc nahlas, protože nás ochranka, přísně střežící ticho na svatém míste, několikrát okřikne.
Když vyjdeme ven na oslnivě jasné pařížské slunce, podívám se na hodinky. Jsou 3 odpoledne.
"V Lucemburských zahradách máme být v 6." všimne si Kuba mýho pohledu.
"Tak co budem dělat?"
"Nevím, v každým případě bych už nechodil k žádný památce, jinak si tu atmosféru tady vůbec neužijem. Navíc, hrozně mě bolí nohy." přizná a já s ním musím souhlasit.
"Co kdybychom se tady ne chvíli posadili?" navrhnu a tak se uvelebíme na schodiši pod jedním se sloupů tak, abychom nezavazeli neustávajícímu proudu návštěvníku, hrnoucích se do baziliky a ven. Sednu si schodek níž než Kuba, a opřu se o něj. Společně mlčíme a vychutnáváme obraz zářící Paříže.
Nevím, jak dlouho tu sedíme, ale po chvíli mi dojde, že je mi s Kubou vlastně mnohem líp, než s Lucem. Luc je super, všude ho znají, je fakt krásnej, ale já jsem si s ním všude připadala jako maskot. Ahoj, Lucu, co si to tentokrát vedeš za holku?
vzpomenu si na slova hlídače od Efiffelovky. Tentokrát.
"Ach jo." vzydchnu bezděčně.
"Copak?" probere se Kuba ze svého zamyšlení a obejme mě.
"Ale nic," řeknu a přitulím se k němu. Podívá se na hodinky.
"Lu, už by jsme měli jít, nevím přesně, jak nám jede metro."
"Když mě se vůbec nechce." zavrtím se nespokojeně.
"Pojď." řekne a líbne mě do vlasů. "Nebo budu nucet odnést tě tam na rameni." zachechtne se.
"Tak jo." neochotně se zvednu a opráším si šaty. Doufám, že se jim nic nestalo.
"Můžem." podívám se na Kubu. Tváří se jako obvykle.

kam dál:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama