Vítejte na mém blogu!
Polibosti čtěte a komentujte, a, pokud se vám tu zalíbí, vracejte se!
Budu se snažit, aby tu bylo co nejvíc co nejkvalitnějších článků o tom, co mě zajímá (rubrika "slovní průjem"), o mých názorech na aktuální témata ("úvahy, eseje atd.."), moje vlastní tvorba ("Girsu") a čas od času možná také něco o tom, co prožívám ("ma vie").
Káždá návštěva a komentář je motivací k tomu, abych pokračovala a aby tenhle blog nepotkal stejný osud, jako ty před ním.

Díky, LostriS.

P.S.: Názory a připomínky, které si ráda přečtu mi můžete poslat i přes "Zpráva autorovi" vlevo v menu.

kapitola třináctá

10. května 2010 v 20:24 | LostriS |  Lucie, postrach Paříže
Lucie, postrach Paříže - kapitola třináctá

Když se dostaneme k zastávce metra, je půl 5. Vagón je poloprázdný a tak nemusím sedět Kubovi na klíně. Podivím se, když si uvědomm, že je mi to líto. Ze všech sil se snažím bránit tomu, co mi pomalu, ale jistě začíná docházet. Neblbni, je to tvůj kamarád! Nadávám si v duchu a na mysli mi vytanou odstrašující příklady mých kamarádek, které si něco začaly se svými kamarády, a když se s nimi rozešly, ti kluci je začali pomlouvat a kamarádství bylo fuč.
A navíc, jak můžu vědět, že to on cítí stejně? Kdybych mu to řekla, úplně to zničí naše přátelství, ať tak nebo tak. Tím to ukončím.

Kuba mě ale zná příliš dobře. "Lu, děje se něco?"
"Ne, jen jsem pořádně unavená." To je taky pravda.
"Jak myslíš." neskočí mi na mou polovinční lež.
"To přejde, jen se musím vyspat." snažím se ho uklidnit.
"Hmm." zabručí jen a věnuje se svým myšlenkám.
Zbytek cesty oba mlčíme. Když vystoupíme u Lucemburských zahrad, zbývá nám do srazu ještě půl hodiny, kterou se rozhodneme strávit výběrem pohlednic u stánku.
"Teda, ještě že už zítra jedeme domů." zkonstatuju při pohledu do peněženky.
"A nebude se Lucovi stýskat?" rýpne si do mě.
"Myslím, že ne." odpovím ledově.
"No, tak promiň." řekne bez stopy lítosti v hlase při placení.
Při návratu na stanoviště autobusu potkáme Hanku s Honzou držící se za ruce. Když nás zpozorují, odskočí od sebe a zatváří se, jako by jsme je chytli kouřit na záchodkách.
"Honzo, klid, Lu už to ví." mrkne na mě Kuba.
"Jasan. Ale pokud chcete zůstat v utajení..." usměju se na Hanu. Možná, že nebude tak hrozná.
"Díky." oplatí mi úsměv. "Měli by jsme už jít, nebo bude Hadice zuřit." dodá.
"Hadice? Já myslela, že jsi s ní zadobře." podivím se už za chůze.
"Jo, to jsem, ale jen, když jsem s ní." přizná a po zbytek cesty nás baví historkami typu "Hadice s natáčkama" a naší nejoblíbenější "Hadice pochcaná od buldoka a její blesková koupel v přilehlé fontáně".
Když však dojde na místo, vrhne na nás lítostivý pohled, nasadí mílý úsměv a míří za Hadicí. Nezávidím jí. Stejně to dělá jen proto, že je to kamarádka její matky.
V autobuse si vyměníme místa tak, že kluci sedí spolu a já s Hankou. Opravdu zjišťuju, že není tak hrozná, jen se většinou schovává za masku arogance a povýšenosti.
Cesta uteče jako voda, a když vejdu do pokoje, padne mi pohled nejdřív na dokonale ustlanou postel a pak na krabici na ní.
"Co to je?" všimne si toho i Hanka.
"To kdybych věděla." opatrně se k tomu přibližuju.
"No, tak bomba to snad nebude, ne?" řekne prozaicky a kousne do jablka.
"Snad ne." zasměju se, náhle pobavená svou vystrašeností, posadím se na postel a zvednu víko.
"Neco horšího, než bomba?" zeptá se Hanka nejistě, když vidí můj pobledlý obličej.
"Jo. Vlastně jo." řeknu a vytáhnu z krabice tričko a sukni, kterou jsem měla ráno na sobě.
"Já jsem si říkala, žes měla ráno na sobě něco jinýho..." začne Hanka. Už mi zase pomalu začíná lézt na nervy.
"Hmm..." Na dně krabice leží ještě balíček, převázaný bleděmodrou stužkou, a obálka. Chvíli váhám, a rozhodnu se pro obálku. Opatrně ji roztrhnu a vytáhnu dopis psaný černým inkoustem na tlustém, luxusním papíře s hlavičkou zrušené přehlídky.

Chère Lucie,
nadechnu se a čtu:
když jsem Tě poprvé uviděl a srazil se s Tebou v Lucemburských zahradách a pozval Tě na zmrzlinu, čekal jsem, že odmítneš. Tvůj souhlas mě dosti příjmně překvapil a dovolil, abych s každou minutou s Tebou strávenou zjišťoval, jak jsi úžasná. Snažil jsem se Ti pobyt v Paříži co nejvíce zpříjemnit a troufám si doufat, že se mi to i podařilo. Nebudu zacházet do podrobností, stačí, když napíšu, že netrvalo dlouho, a zamiloval jsem se do Tebe.
Když jsi tehdy spadla do jezírka a já Ti půjčil své šaty, došlo mi, proč jsem nikdy nebyl spokojen, ať už modelka, která je na zkouškách předváděla, byla jakákoli. Když sis je oblékla bylo to, jako bych je navrhoval právě pro Tebe. A proto Tě prosím, nech si je.
U Eiffelovy věže jsem pochopil, že Tvůj přítel k Tobě cítí to stejné, jako já. Ve zmatku, jaký tehdy opanoval moji hlavu, jsem odjel. Bylo to zbabělé, přiznávám. Vyhledal jsem Tě u Sacré Coeur, abych přesto splnil svůj slib, pochopil jsem však, že si to nepřeješ. Proto jsem znovu odešel. Neodpustil jsem si však jedno dramatické gesto, a pokud Ti nebylo po chuti, nezbývá mi, než se znovu omluvit. Vím, že jsi na mě musela mít zlost, a zcela Tě chápu.
Přijmi, prosím, jako památku a poděkovaní za těch několik minut s Tebou strávených, malý dárek - je na dně krabice.
To už bude asi vše, co jsem chtěl, abys věděla. Nikdy nezapomeň, že máš v Paříži přítele, který Tě vždy přivítá s otevřenou náručí.

Líbá,
Tvůj Jean-Luc.

kam dál:

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama