Vítejte na mém blogu!
Polibosti čtěte a komentujte, a, pokud se vám tu zalíbí, vracejte se!
Budu se snažit, aby tu bylo co nejvíc co nejkvalitnějších článků o tom, co mě zajímá (rubrika "slovní průjem"), o mých názorech na aktuální témata ("úvahy, eseje atd.."), moje vlastní tvorba ("Girsu") a čas od času možná také něco o tom, co prožívám ("ma vie").
Káždá návštěva a komentář je motivací k tomu, abych pokračovala a aby tenhle blog nepotkal stejný osud, jako ty před ním.

Díky, LostriS.

P.S.: Názory a připomínky, které si ráda přečtu mi můžete poslat i přes "Zpráva autorovi" vlevo v menu.

část 2, kapitola 2

1. června 2010 v 20:45 | LostriS |  Girsu
GIRSU
ČÁST 2
Druhá kapitola: Fallan
Malá zářící dívka si ji teď prohlížela s nemenším zájmem a začala se k ní pomalu přibližovat. Sophie, která ještě pořád nevěděla, co je vlastně zač, raději ustupovala. Náhle se ozval dětsky sladký hlásek:
"Neboj se mě, neublížím ti. Volala jsi mě, ne?" Sophie se hodnou chvíli vzpamatovávala z šoku a dívka se už začínala tvářit znuděně. Tolik jí připomínala ji samou v čekárně u doktora, že se musela zasmát.
"Ano, asi ano. Jsem Sophie."
"No to vím, že jsi Sophie. Já jsem Fallan," představila se dívka.
"Těší mě. Mohla bys mi ukázat cestu ven?"
"Cestu ven? Žádná není," odpověděla Fallan. Sophie zbledla. "Dělala jsem si legraci," promluvila znovu. "Jasně že tě dovedu ven. Proto jsem tady, ne?" Sophie si oddechla. "Můžu si ti sednout na rameno? Přece jen z Medeine je to kus cesty a už mě bolí křidýlka…" poprosila ji ještě.
"Jo, jasně," odpověděla překvapeně Sophie a opatrně natáhla ruku. Bílé světlo nevydávalo teplo, ani nebylo nijak nepříjemné. Fallan se na ni usmála a sedla si jí na dlaň. Potom ji Sophie opatrně přenesla na svoje rameno.
"Skvěle. Můžeme vyrazit?" zeptala se Fallan.
"Asi ano." Sophie si upravila kabelu do pohodlnější pozice a vydala se podle Fallaniných pokynů do neznáma.


Ani Fallanino jasné světlo nedosáhlo k tušeným zdem téhle obrovské haly. Chvíli kráčely mlčky, ale potom se Sophie zeptala: "Kde to vlastně jsme?"
Fallan se na ni podívala jako na blázna a odpověděla. "Na Girsu, přece."
"Ano, to samozřejmě vím, ale co je tohle divné místo zač? Nahoře jsem viděla nějaké opuštěné město, kam zmizeli ti lidé?" Na chvíli se zarazila a pak se opravila. "Chci říct… jeho obyvatelé?"
Fallan se zasmála vysokým dětským smíchem a řekla "To já nevim, jsem tady poprvé. Víš, Sophie, my jsme poslové, nežijeme tak dlouho, abychom se zaobírali starostmi světa."
"Takže je vás víc?" vyklouzlo Sophie.
"Jistě," opáčila rezignovaně bludička; bylo vidět, že ji pobavila Sophiina nevědomost.

                Za rozhovoru konečně vešly do uzavřeného prostoru - dolů se svažující chodby vysoké i široké asi tak dva metry. Hladkou kamennou podlahu vystřídaly modré dlaždice Sophie se nemohla ubránit vzpomínce na svoje pobyty v nemocnici. Na stěnách byly mozaiky všelijakých opeřenců, gryfů a draků, teké laděné do nadpřirozených odstínů modré a bílé. Sem tam se na zdech objevovaly obrazy lidí oděných ve zlatých hábitech.
Jeden z nich Sophii zaujal, a tak přistoupila blíž. Vysoká žena s dlouhými plavými vlasy stála na plochém kameni a s bojovným výrazem v krásné tváři pozvedala pohár k na nebi zářícímu Slunci. Sophie si všimla jejích zvláštních protáhlých uší, vykukujících zpod perlové čelenky. "To jsou elfové?" obrátila se na Fallan, která tou dobou už zase poletovala kolem.
"Ano, to jsou naši stvořitelé. A ona je z nich největší," půvabně sklonila hlavu směrem k mozaice a z jejího hlasu se vytratila veškerá ironie.
"Vaši… Svořitelé?" zatvářila se Sophie nechápavě. "Jak to myslíš?"
"Dobrá, tenhle příběh ti povím," svolila, znovu se usadila na jejím rameni a pobídla ji k chůzi.

"Kdysi dávno žil lid elfů daleko na severu ve velkém hvozdu jménem Guldur, který byl tehdy mnohem větší, obklopoval dokonce i Černé a Bílé hory," začala vyprávět a bylo znát, že tento příběh zná nazpamět.
"Tam žili elfí králové, vladykové a jejich kmeny spokojeně po mnoho generací. V přirozené povaze elfů je nechuť bojovat, mírumilovnost a velký smysl pro diplomacii. Tak se stalo, že všechny kmeny žily v poklidu a bez válek. Neznali meče ani luky, zato ale pěstovali umění. Skládali krásné oslavné básně na Slunce, Měsíc, přírodu a jejich krále. Vyráběli nádherné šperky a oděvy a budovali snová sídla. Avšak potom, co byl stvořen Kruh Harmae a čtyři Amulety, síly zla začaly postupně ničit bezmocnou elfskou říši. Elfové prchli a usadili se tam, kam právě teď jdeme. V porovnání s Guldurem malém, ale neposkvrněném lese. Dali mu jméno Medeine, po své největší hrdince. A to byla ona, koho jsi tam viděla. Byla zobrazena ve chvíli, kdy se chystala vypít kalich s jedem, který ji měl zbavit života, aby mohla předat svoji moc Amuletu Ter a zachránit Girsu."
Zatímco Fallan líčila příběh, prošla Sophie chodbu a ocitla se v další rozhlehlé místnosti. Tentokrát byla obložena bílým kamenem s malými lesklými ploškami, a ta troška odraženého světla stačila, aby Sophie zahlédla velké sochy, stojící pod krytou balustrádou po obou stranách síně.
"Kdo jsou tihle?" zeptala se své nové přítelkyně.
"Gryfové a na druhé straně elfové," odpověděla Fallan. "Ale víc o tom nevím. Teď by jsme si ale měly na chvíli odpočinout - čeká nás dlouhý sestup."
Sophie přikývla a sedla si na zem u jednoho sloupu. Uvolněně natáhla nohy a opřela se zády o chladný kámen.
Hladově se zakousla do chleba a pak si všimla Fallanina pohledu.
"Chceš taky?" natáhla k ní ruku s nakousnutým jídlem.
"Ne, díky," zasmála se Fallan. "Nás živí sluneční světlo," vysvětlila. Sophie přikývla. Už se ničemu nedivila, jen si na okamžik vybavila světla na solární články, rozesetá po jejich zahradě. Jejich zahrada, dům. To všechno jí teď připadalo hrozně neskutečné. V kontrastu se známým bezpečím těchto míst jí najednou její úkol tady připadal nesplnitelný - navíc, když ještě ani pořádně neví, co má vlastně udělat.
Fallan ale byla netrpělivá a, sotva Sophie polkla poslední sousto, hnala ji dál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama