Vítejte na mém blogu!
Polibosti čtěte a komentujte, a, pokud se vám tu zalíbí, vracejte se!
Budu se snažit, aby tu bylo co nejvíc co nejkvalitnějších článků o tom, co mě zajímá (rubrika "slovní průjem"), o mých názorech na aktuální témata ("úvahy, eseje atd.."), moje vlastní tvorba ("Girsu") a čas od času možná také něco o tom, co prožívám ("ma vie").
Káždá návštěva a komentář je motivací k tomu, abych pokračovala a aby tenhle blog nepotkal stejný osud, jako ty před ním.

Díky, LostriS.

P.S.: Názory a připomínky, které si ráda přečtu mi můžete poslat i přes "Zpráva autorovi" vlevo v menu.

část 2, kapitola 4

4. června 2010 v 23:15 | LostriS |  Girsu
GIRSU
ČÁST 2
Čtvrtá kapitola: Schody
Chvíli se rozmýšlela, kam jít, ale po chvíli se vydala nejkratší cestou k lesu. Asi půl hodiny se potloukala mezi stromy a přemýšlela, kde asi Fallan může být. Doufala že, když se po ránu dost "dobila" sluneční září, vydala se za elfy, kteří ji vyslali. Potom narazila na poměrně širokou cestu a tak zamířila k ní. Náhle uslyšela něco jako cinkot rolniček a na cestě se objevil krásný hnědý kůn se smaragdově zeleným sedlem, na kterém seděl mladý elf, kterému mohlo být tak 14 let. Sophie se raději schovala za nejbližší strom, odkud ho opatrně sledovala. Měl na sobě jednoduché kalhoty a kabátec světle zeleného odstínu prvních jarních lístků a světle hnědé vlasy po ramena mu stahovala do ohonu kožená tkanice. Na rukou měl světle hnědé rukavice, které mu dosahovaly skoro až k loktům. Zdálo se, že je uvolněný a nikam nespěchá. Na rtech mu pohrával jemný úsměv a modrozelené oči byly zahleděné do dálky. Nevšiml si jí, ale přesto Sophie počkala ještě několik minut potom, co zmizel v zákrutu cesty.

                Rozhodla se, že půjde na opačnou stranu než jezdec; z opatrnosti však nešla přímo po cestě, ale ve vzdálenosti několika metrů se prodírala stále houstnoucím lesem podél ní. Jednou potkala rodinu, putijící v opačném směru než ona, s nemluvnětem a koněm, který táhl dvoukolák s nábytkem. O kus dál stál uprostřed cesty osamělý starý poutník, který měl zřejmě namířeno tam, kam ona- ať už to bylo kamkoli. Při pohledu na něj se zachvěla. Vypadal opravdu staře a nemocně a navíc byl zřejmě slepý. Jednou holí opatrně zkoumal cestu před sebou a o druhou se ztěžka opíral. Sophie se, jako vždycky, když na někoho narazila, choulila v úkrytu, a právě se rozhodovala, jestli se nemá opět vydat na cestu, když ji muž nemůže vidět, když tu se náhle z ohybu cesty vyřítilo stvoření, ve kterém rozpoznala kentaura. Běžel po cestě jako šílený, hnědé koňské tělo se lesklo potem stejně jako jeho široký hrudník, do kterého se zařezávala tětiva luku a popruh toulce, které měl přehozené přes rameno. Polodlouhé hnědě vlasy a žíně za ním vlály jako zástava, když se hnal kolem starce. Jen tak tak se mu vyhnul a Sophie měla co dělat, aby nevykřikla. Starý elf si byl samozřejmě vědom, co se děje, a s hrůzou v nevidomých očích rozhodil rukama. Jedna hůl odlétla do lesa u cesty, a druhá spadla přímo před kentaura, který ji svými kopyty rozdrtil. Ten se po muži, který teď ležel v prachu cesty, ani nepodíval, a uháněl dál. Sophie bojovala se strachem, zvědavostí a touhou pomoci, ale nakonec se opatrně přiblížila k ležícímu elfovi. Pokusila se ho oslovit, ale nereagoval. Vzala ho tedy pod pažemi a odtáhla k nejbližšímu stromu, o který ho podepřela. Zjistila, že krvácí z malých oděrek na hlavě, které mu zřejmě způsobil onen pád. Zaštrachala v kapse a vytáhla malou lékárničku. Omyla a osušila elfovi ranky a natřela na ně antiseptickou mast. Štípavá bolest staříka probrala, takže otevřel oči. Duhovky byly světle růžové a dodávaly vrásčité tváři hororový nádech, který Sophii na odvaze rozhodně nepřidal. Byl oblečen ve stříbrošedém hábitu, který mu normálně sahal až po kotníky, ale teď se shrnul a odhalil nohy hubené jako tyčky ve zvláštní černých sandálech. Sophie se ale rychle vzpamatovala a vytáhla láhev s poslední vodou.
"Chcete napít?" zeptala se spíš reflexivně, než že by čekala, že jí bude rozumnět.
"Ano, prosím," zachraptěl k jejímu překvapení elf a ona mu rychle vlila do hrdla pár kapek vody.
"Děkuji," řekl a posunul se do pohodlnější pozice. "Ty nejsi odsud, že?" zeptal se, což Sophii zarazilo.
"Ne, pane," odpověděla; i když na ni elfův viditelně vysoký věk udělal dojem, dosud mu nevěřila.
"Pojď blíž, ať si tě prohlédnu," přikázal a Sophie se posunula tak, aby na ni dosáhl. Kostnatými prsty jí ohmatával obličej a pak řekl "Jsi ze Země, že ano?"
"Ano," vyhrkla ohromená Sophie dřív, než se stačila ovládnout. "Ale jak to víte? A jakto, že umíte naši řeč?"
"Tak pěkně popořadě. Nejsi elfka,"dotknul se jejích špičatých uší a vypadalo to, že se vysvětlováním dobře baví. "Cítím tady působení vzduchu. Girsu je v ohrožení, takže teď by měl přijít dědic trůnu Sursagu, který je momentálně ženského pohlaví. A asi třicet kilometrů je tajná cesta, kterou se jde do měste Titi, kde je pohřbený Gryf. Všechno to do sebe zapadá," usmál se. "A teď ta druhá otázka. Kdysy, bude to tak tisíc let, jsem byl vyslancem naší říše na Zemi a pobýval jsem v Římě i v Paříži. Navíc každý průměrně vzdělaný obyvatel Girsu by ti rozumněl - vaše řeč je jednou ze základních dovedností."
"Tisíc let? Jak to tam v té době vypadalo?" neubránila se Sophie další otázce.
"Hádám, že podobně, jako teď. Byl rok 2000 - alespoň myslím," odpověděl. Sophie se zatvářila nechápavě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama