Vítejte na mém blogu!
Polibosti čtěte a komentujte, a, pokud se vám tu zalíbí, vracejte se!
Budu se snažit, aby tu bylo co nejvíc co nejkvalitnějších článků o tom, co mě zajímá (rubrika "slovní průjem"), o mých názorech na aktuální témata ("úvahy, eseje atd.."), moje vlastní tvorba ("Girsu") a čas od času možná také něco o tom, co prožívám ("ma vie").
Káždá návštěva a komentář je motivací k tomu, abych pokračovala a aby tenhle blog nepotkal stejný osud, jako ty před ním.

Díky, LostriS.

P.S.: Názory a připomínky, které si ráda přečtu mi můžete poslat i přes "Zpráva autorovi" vlevo v menu.

část 2, kapitola 5

5. června 2010 v 13:22 | LostriS |  Girsu
GIRSU
ČÁST 2
Pátá kapitola: Hradby

Dva tisíce? To přece nedává smysl! Leda, že by tady čas plynul jinak, než na Zemi. Rychleji.
Stařec si olízl suchě rty a Sophie mi rychle podala láhev s vodou. Chvíli sledovala, jak pije, a potom se zeptala: "Jak se vlastně jmenujete? A kam máte namířeno?"
Elf se na ni překvapeně podíval a pak se zamračil. "Nemyslíš, že by ses měla nejdřív představit ty? Pokud si pamatuji, je to I na Zemi zvykem." Sophie zridla a kousla se do rtu. No jistě.
"Omlouvám se. Jmenuji se Sophie a ráda bych se dostala do Surgu," pokusila se opravit svůj přehmat.

"Já jsem Goewin z Dally," představil se i on. "Víš vůbec, kde jsi?"
"Myslím, že by tohle mělo být Medeine, Elfí les, ne?" odpověděla stále ještě nedůvěřivá Sophie.
"Máš pravdu. Já teď cestuji do Ceridwelu, hlavního města - pokud se tomu tak dá říkat - Medeine. Myslím, že bys měla jít se mnou."
"A proč?" otázala se bojovně Sophie, které se nechtělo jen tak následovat neznámého, I když vypadal velmi důvěryhodně.
"Tak zaprvé. V tomhle oblečení nemůžeš chodit. Je to, jako kdybys poslala Kefarům zprávu, kde jsi." Když Goedwin vyslovil jméno řádu, Sophie sebou bezděky trhla. "Zadruhé, co nevidět ti dojde voda I jídlo, a to ani nemluvím o tom, že ani pořádně nevíš, kterým směrem Surg leží, a jak je daleko. A konečně, Alienne tě ráda uvidí." Sophie ještě chvíli váhala, ale pak řekla: "Pojďte, pomůžu vám vstát." Goedwin se usmál, dal jednu ruku Sophii kolem ramen a pomalu se postavil. Sophie ještě sebrala tašku a už mu chtěla pomáhat z přítmí lesa na cestu, když ji ještě zastavil. "Sáhni do mého vaku, měl by tam být jeden náhradní hábit. Obleč si ho přes to, co máš na sobě. A rozpusť si vlasy." Sophie se podivila nad tím, jak může vědět, že má vlasy stáhnuté gumičkou, ale nakonec to nechala být a zařídila se podle jeho pokynů.
Konečně vyrazili. Goedwin, opírající se o svou zbývající hůl, měl pravou ruku kolem Sophiiných ramen a nechal se jí vést. Sophii, které se popruh od tašky bolestivě zarýval do ramene, a která teď měla o jedno břemeno navíc, se brzy začal na čele perlit pot.
"Jak je to ještě daleko?" zeptala se po hodině namáhavého plahočení. Slunce už pomalu zapadalo a Sophie se děsila toho, že by měli putovat za tmy.
"Podívej se do lesa," zněla odpověď. Do lesa? Už dříve si všimla, že se v porostu kolem nich objevují zvláští stromy. Elegantnější linie kmenů se půvabně rozbíhaly v ladné větve a končily zlatými, v podvečerním vánku se jemně vlnícími, zlatými lístky. Teď pozorně prozkoumávala vegetaci kolem nich.
"Tak co, kolik jich tam je?" ozval se netrpělivě Goedwin.
"Myslíte těch stromů? No už o hodně víc, než těch normálních."
"Samozřejmě, že myslím ty stromy. A o kolik víc?"
"Řekla bych, že jsou tak 5, možná 6 ku jedné," odpověděla Sophie po chvíli váhaní.
Goedwinův obličej se rozzářil v bezzubém úsměvu. "Za chvíli jsme tam," řekl, a Sophie si oddechla.
Asi za 10 minut skutečně přišli k jakýmsi hradbám, tvořeným útlými, těsně vedle sebe rostoucími zlátými stromy. Sophie odhadovala, že tahle živá zeď může mít tak 4 metry. Byla to nepřekonatelná překážka, protože ve spodní části se nebylo čeho zachytnout, a nahoře přístup znemožňovaly neprostupná spleť větví. Naštěstí se přímo před nimi přátelsky otvírala obrovská brána, vysoká jako celé hradby a široká jako cesta. Přišli blíž a Sophie si uvědomila, že to, co se zdálky zdálky zdálo jako okrasně tepané mřížoví, jsou opět propletené větve krajních stromů. Na bližší prozkoumání podivuhodné brány již ale nebyl čas, protože k nim přistoupil vysoký elf ve zlatohnědé uniformě s vážným výrazem ve tváři.
"Dobrý den, sdělíte mi prosím své jméno, povolání a důvod návštěvy?" řekl zdvořile, ale rázně.
Sophie poněkud zpanikařila. "No…" začala honem vymýšlet nějakou výmluvu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama