Vítejte na mém blogu!
Polibosti čtěte a komentujte, a, pokud se vám tu zalíbí, vracejte se!
Budu se snažit, aby tu bylo co nejvíc co nejkvalitnějších článků o tom, co mě zajímá (rubrika "slovní průjem"), o mých názorech na aktuální témata ("úvahy, eseje atd.."), moje vlastní tvorba ("Girsu") a čas od času možná také něco o tom, co prožívám ("ma vie").
Káždá návštěva a komentář je motivací k tomu, abych pokračovala a aby tenhle blog nepotkal stejný osud, jako ty před ním.

Díky, LostriS.

P.S.: Názory a připomínky, které si ráda přečtu mi můžete poslat i přes "Zpráva autorovi" vlevo v menu.

část 2, kapitola 6

6. června 2010 v 13:35 | LostriS |  Girsu
GIRSU
ČÁST 2
Šestá kapitola: Arrad

"Běda tobě, Arrade, že nepoznáváš svého učitele a mistra a necháváš ho stát vyčerpaného v prachu cesty, místo, abys mu podal alespoň šálek vody, a tuto dívku, nepříliš znalou našich mravů, trápíš nesmyslnými otázkami!" hlídač zkoprněl a zbledl, ale Goedwin nelítostně pokračoval. "Copak nevíš, že jsou léta míru, i když nastávají těžší časy, a že každý může vyhledat pomoc u lesního národa? Velmi si mne zklamal, žáku. Nyní doufám, že nabídneš starci teplou takwe a pozveš ho do svě síně."

Strážce, řečený Arrad, se konečně probral z ohromení a hluboce se uklonil. "Omlouvám se, mistře. Doufám, že přijmeš moje skrovné pohostinství alespoň do té doby, než pro tebe pošlou kočár." Dořekl, znovu se uklonil a odvedl Goedwina do malého strážního domku za branou. Sophie zůstala stát sama na cestě, zmatená a hladová. Neodvážila se ale sama vejít, a tak, když se Arrad ani nikdo jiný dlouho neobjevoval, vydala se po cestě dál do města. Hned za opevněním byl asi stometrový vyžďářený pás, na kterém byla tu a tam malá políčka, která, jak se Sophie později dověděla, dodávala potravu pro Arrada a jeho nepočetný strážní oddíl. Nedaleko od cesty, blíž k lesu než k hradbám, stála velká dřevěná ohrada. Sophie došla až k ní a unaveně se opřela o jeden ze sloupků. Chvíli tam stála a vychutnávala poslední sluneční paprsky končícího dne, které po šeru lesa představovaly vítanou změnu.
V tom z malé chalupy u ohrady vyšel ledabyle oblečený chlapec s hustou kšticí světle hnědých vlasů a bosky došel doprostřed ohrady. Sáhl po neobvykle tvarované píšťalě, která se mu houpala na krku a dlouze do ní foukl. Zvuk zvláštního nástroje se donesl až k Sophii. Byl hluboký, uklidňující, ale zároveň jasný a čistý. Chlapec postupně přikládal prsty, které už pomalu ztrácely dětskou baculatost, a pomalu tak měnil zvuk, až se stal jásavým a prosluněným. Sophie se zarazila. Jak může být zvuk prosluněný? Musela se usmát.
"Á, tady jste," ozvalo se za ní. Rychle se otočila.
"Omlouvám se, že jsem vás hned neuvedl dál," řekl omluvně odměřeným tónem.
"To je v pořádku. Tady je docela hezky," usmála se, ve snaze prolomit jeho profesionální masku.
"To jistě. Následovala byste mě, prosím?" řekl, otočil se a odcházel. Sophie na chvíli zaváhala, ale pak se rozběhla za ním.
"Tak tedy, já jsem Sophie," představila se, když ho doběhla a napřáhla ruku na pozdrav.
"Arrad, strážce brány," odvětil a ani se na ni nepodíval; šel stále s očima upřenýma přesně před sebe. Sophie to vzdala a chvíli šli mlčky. Malé, pravidelné stavbě ze dřeva, Arrad se na ni otočil.
"Tak vy jste ze Země?" zeptal se přímo.
"Já…" zakoktala se překvapením. "Proč si to myslíte?"
Shovívavě se usmál a jeho tvář se najednou zdála o něco krásnější. "Nejste elfka. Jen málo lidí nosí elfí oblečení a vy na sobě navíc máte mužský hábit. Navíc," čelo se mu zkrabatilo do několika zamyšlených vrásek, "cestujete s Goedwinem."
"Proč vás tolik překvapuje, že s ním cestuji?" tázavě se na něj podívala.
"Goedwin cestuje nejraději sám, maximálně ve společnosti svého žáka. Teď už ale žádného nemá. Nejste náhodou jeho nová žačka?" podíval se na ni ostře. "Ještě nikdy jsem neslyšel, že by muž vyučoval dívku, necméně u Goedwina je možné vše."
"Ne, opravdu nejsem jeho žačka. Ale vy jste mu říkal "mistře". On vás vyučoval?"
Arrad se na ni chvíli zamyšleně díval, a pak odpověděl: "Ano, byl mým mistrem. Moj učení skončilo před 100 lety, když mi bylo 160.
Od té doby sloužím u Medeinské stráže," dokončil, pak si vzdychl a jakoby naštvaně odkopl kamínek ležící na plácku před domkem.
"Když jsem se s Goedwinem setkala, říkal, že byl na Zemi před 100 lety, a že byl rok 2000. Jak je to možné? Když jsem já odcházela, psal se rok 2010," zeptala se Sophie na otázku, která jí už dlouho vrtala hlavou.
"Ano, tady totiž plyne čas 10krát rychleji, než u vás."
"Aha. Myslela jsem si to."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama