Vítejte na mém blogu!
Polibosti čtěte a komentujte, a, pokud se vám tu zalíbí, vracejte se!
Budu se snažit, aby tu bylo co nejvíc co nejkvalitnějších článků o tom, co mě zajímá (rubrika "slovní průjem"), o mých názorech na aktuální témata ("úvahy, eseje atd.."), moje vlastní tvorba ("Girsu") a čas od času možná také něco o tom, co prožívám ("ma vie").
Káždá návštěva a komentář je motivací k tomu, abych pokračovala a aby tenhle blog nepotkal stejný osud, jako ty před ním.

Díky, LostriS.

P.S.: Názory a připomínky, které si ráda přečtu mi můžete poslat i přes "Zpráva autorovi" vlevo v menu.

část 2, kapitola 7

7. června 2010 v 21:11 | LostriS |  Girsu
GIRSU
ČÁST 2
Sedmá kapitola: Gryfové

V tom se na zápraží vynořil Goedwin.
"Arrade, můj pohár je prázdný!"
"Jistě, mistře." Sophie by byla přísahala, že na jeho tváři zahlédla lehké ušklíbnutí. "Předpokládám, že se budete chtít najíst na slunečním světle," otočil se na ni už opět svázaný Arrad. "Nechám vám něco přinést." Zašel do domu.
Sophie tedy zůstala stát venku. Za chvíli se z domu vynořila dívka, kterou Sophie odhadovala tak na 20 let. Vlastně 200, opravila se hned. Plaše jí podala džbán s vodou a misku s masem a něcím, co se hodně podobalo rýži.

"Děkuji," usmála se na ni. Dívka se jen poplašeně uklonila a zaběhla zpět do domu. Sophie pokrčila rameny a, protože už měla pořádný hlad, pustila se na blízké lavičce do jídla. Maso bylo chutné, stejně jako příloha a voda čistá a osvěžující. Po jídle ještě chvíli čekala, jestli se neobjeví Goedwin nebo Arrad, ale pak se zvedla a znovu zamířila k ohraděm kde slyšela hrát kudrnatého chlapce na tu zvláštní flétnu.
Před chvíli zřejmě vytáhl ven obrovský dřevěný žlab a teď do něj nasypával něco, co Sophii připomnělo obří ptačí zob, který dával svým andulkám, dokud neuletěly. Když vyprázdnil jeden pytel, pečlivě ho poskládal, zašel do stodoly, a za chvíli se vláčel s dalším, který byl stejně velký, jak on, a rozhodně těžší. Sophii se ho zželelo a tak přelezla plot, na který předtím zavěsila tašku s celým svým majetkem, a šla směrem k němu. Když si jí všiml, zavolala na něj: "Ahoj, nechceš pomoct?" a doufala, že jí bude rozumnět. Když se na ni nechápavě a obezřetně zadíval, pochopila, že neví, co mu chce říct. Začala tedy svůj záměr vysvětlovat gestikulováním, a za chvíli už s chlapcem táhli těžký pytel ke žlabu. Pomohla mu ho rozvázal, nadzvednout a vysypat. Když bylo hotovo, ukázala na sebe a srozumitelně řekla: "Sophie. SOPHIE." V chlapcově tváři začalo svítat porozumnění, a tak namířila prst na něj a zeptala se: "Ty?" Chlapec zatím nereagoval, a tak to celé zopakovala. "Sophie. Ty?"
Kluk konečně pochopil a řekl: "Lík."
"Sophie se usmála a opakovala po něm: "Lík. Lík, Sophie. Sophie, Lík." Ukazovala střídavě na něj a na sebe.
Potom chlapec napřáhl ruku a řekl: "Sophie."
Sophie radostně kývala hlavou, když v tom se ozval pleskot křídel. Přikrčila se a tázavě se podívala po Líkovi. Ten se tvářil spokojeně, ale když viděl její vystrašený výraz, vzal ji za ruku, a vedl ke stavení, kde se posadili na stíněné zápraží a Lík znovu vytáhl píšťalu. Jak hrál, pleskot křídel se stával hlasitějším, až úplně přehlušil hluboký hlas jeho nástroje. Líkovi to, jak se zdálo, vůbec nevadilo, a hrál dál. Na okamžik se louka ponořila do stínu, a pak na ni začaly přistávat zvláštní zvířata, napůl orli a napůl lvi. Sophie několikrát zamrkala, aby se přesvědčila, že ji nešálí oči. Gryfové? Sophie, která je do té doby viděla jen vyřezané, byla ohromena jejich velikostí.
Největší z nich, patrně vůdce - hejna, stáda, nebo smečky? - byl vysoký asi jako jeden a půl dospělého muže, kaštanově hnědé peří plynule přecházelo v o odstín světlejší srst lvího těla a žluté orlí oči se ostražitě rozhlížely.
Když se ujistil, že je všechno v pořádku, majestátně odkráčel ke žlabu a silným hnědošedým zobanem se začal krmit. Zbytek stáda ho následoval. Hlavní samice pískové barvy, ostatní páry i osamocené matky s mláďaty u nohou. Když už se celé stádo shromáždilo u večeře, ozvala se křídla ještě jednou, a na louku se snesl další gryf. Lík se rezignovaně zašklebil. Poslední příchozí byl, na rozdíl od svým příbuzných, kteří se mohli pyšnit nejrůznějšími odstíny hnědé, zářivě bílý. Nebyl však tak velký, jako ostatní samci, ani ho nenásledovala družka; z toho Sophie pochopila, že je ještě nedospělý. Bílé peří se na slunci lesklo a zobák a drápy měl v podivném zlato-žlutém odstínu, do kterého přecházela i špička lvího ocasu. Teď se opatrně přibližoval ke žlabu, od něhož už odcházeli první nakrmení gryfové a nervózně se rozhlížel, jako by každou chvíli očekával útok. A vskutku, jeden z mladý gryfů, který měl natolik stejnou barvu, jako vedoucí samice, že to musel být její syn, se po něm zlostně ohnal; jeho zobák cvakl nebezpečně blízko bělákova křídla. Ten na něj zasyčel, ale raději se přesunul ke druhému konci, kde už ho nikdo neobtěžoval. Ostatní gryfové se uložili k odpočinku do prodlužujících se stínů několika stromů na louce, mladí samci odpočívali odděleně, a dokonce i nejmenší mláďata a mladé samice ulehly. Jen bílý gryf stál uprostřed louky směrem k západu a zdálo se, že pozoruje mizející slunce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama