Vítejte na mém blogu!
Polibosti čtěte a komentujte, a, pokud se vám tu zalíbí, vracejte se!
Budu se snažit, aby tu bylo co nejvíc co nejkvalitnějších článků o tom, co mě zajímá (rubrika "slovní průjem"), o mých názorech na aktuální témata ("úvahy, eseje atd.."), moje vlastní tvorba ("Girsu") a čas od času možná také něco o tom, co prožívám ("ma vie").
Káždá návštěva a komentář je motivací k tomu, abych pokračovala a aby tenhle blog nepotkal stejný osud, jako ty před ním.

Díky, LostriS.

P.S.: Názory a připomínky, které si ráda přečtu mi můžete poslat i přes "Zpráva autorovi" vlevo v menu.

Lucie, postrach Paříže

kapitola čtrnáctá - konec

10. května 2010 v 20:25 | LostriS
Lucie, postrach Paříže - Kapitola čtrnáctá

Dočtu, a jak ve snu roztrhnu balící papír.
"Páni." řeknu nahlas a vybalím šátek z barveného hedvábí. Rozhlédnu se. Hanka zmizela.
"Můžu?" ozve se z otevřených dveří Kubův hlas.
"Jo, jasně."
"Co to je?"            
"Co... Jo, to je od Luca." řeknu jen. Posadí se vedle mě na postel.
"Můžu?" zeptá se znovu a natáhne ruku směrem k dopisu. Beze slova mu ho podám a uvážu s šátek kolem krku.
"Hezkej." ohodnotí ho. "Tahle modrá se ti hodí k očím."

kapitola třináctá

10. května 2010 v 20:24 | LostriS
Lucie, postrach Paříže - kapitola třináctá

Když se dostaneme k zastávce metra, je půl 5. Vagón je poloprázdný a tak nemusím sedět Kubovi na klíně. Podivím se, když si uvědomm, že je mi to líto. Ze všech sil se snažím bránit tomu, co mi pomalu, ale jistě začíná docházet. Neblbni, je to tvůj kamarád! Nadávám si v duchu a na mysli mi vytanou odstrašující příklady mých kamarádek, které si něco začaly se svými kamarády, a když se s nimi rozešly, ti kluci je začali pomlouvat a kamarádství bylo fuč.
A navíc, jak můžu vědět, že to on cítí stejně? Kdybych mu to řekla, úplně to zničí naše přátelství, ať tak nebo tak. Tím to ukončím.

kapitola dvanáctá

10. května 2010 v 20:23 | LostriS
Lucie, postrach Paříže - Kapitola dvanáctá

"Tak kam půjdem?" otočí se na mě Kuba poté, co se rozloučíme s Honzou.
"Vzhledem k tomu, že je 12, asi by jsme se měli dopravit k nějaké pamántce - třeba metrem -   kde by jsme si koupili něco na jídlo a pak to tam obkoukli." řeknu při pohledu na hodinky. "Co navrhuješ?"
"Já bych nejradši šel k Moulin Rouge." zašklebí se.
"A já k Sacré-Coeur." řeknu a sevře se mi žaludek.
"To je super, to se dá spojit!" vystrčí Kuba hlavu zpoza rozloženého plánu města. "Navrhuju nechat se metrem odvézt k Moulin Rouge, tam se najíst a pak vyjít nahoru k Sacré- Coeur a náměstí malířů."
"Beru, snad se v tom metru neztratíme." podotknu. Podle Kubových instrukcí pak zamíříme přes pont d´Iéna k Trocaderu a zastávce metra za ním. Koupíme si lístek a Kuba se naštěstí, na rozdíl ode mě, v plánu zastávek rychle zorientuje
a tak už za chvíli nastupujeme do (při troše štěstí) správného vagonu, kde se prodereme k sedačkám, jelikož nás čeká docela dlouhá cesta. Když se vjedeme do další zastávky, kývne Kuba hlavou směrem k hromadě lidí, kteří se snaží dostat do vagónu a poznamená : "Asi si mi budeš muset sednout na klín." Nevypadá ovšem, že by mu to nějak vadilo. Rezignuji tedy a co nejpohodlněji se uvelebím. Chvíli pozoruju znuděné a letagické obličeje spolucestujících a pak Kuba promluví.
"Sedí se ti dobře?"
"Jo, v pohodě." odpovím a potutelně se usměju.
"Měli by jsme se už zvednout, příští vystupujem." zašeptá mi do ucha až mi naskočí husí kůže.
"Jasně." stoupnu si, a o pár minut později už stoupáme z kovem a špínou páchnoucí tmy metra na zemský povrch, kde nás přivítá sluneční světlo. Kuba zklamaně zjistí, že ze slavného Moulin Rouge je vidět je velký neonový červený mlýn. Pokud tedy nepočítá veřejné domy, skryté za přetvářku heren a kasín, lákající zákazníky dovnitř velkými fotkami žen v malých úborech, které lemují obě strany ulice. Já se spokojím s tím, že zajdu do blízkého supermarketu pro pití a bagety a už se vydáme do kopce k Sacré Coeur.
Po dlouhém
a namáhavém výstupu se konečně ocitneme na proslulém Náměstí malířů. Fascinovaně pozoruju hemžení kolem a povzdechnu si. "Teď bych se nejradši někde posadila, jestli ti to nebude vadit." otočím se na Kubu. Opravdu mě totiž bolí nohy - sice nemám puchýře, ale přece jen...
V tom mi někdo zezadu přikryje oči. Šáhnu rychle rukou vedle sebe a nahmatám Kubovu pevně zaťatou pěst. Pomalu, nevěřícně se otočím.
"Lucu!" Moje zlost začíná při pohledu do jeho črných očí vyprchávat, ale on se nevinně zazubí a řekne jen: "Salut!" , čímž mě znovu namíchne.
"Kde jsi byl? Proč jsi tak rychle odjel, ani ses nerozloučil?" vychrlím na něj.
"Když ty jsi do toho davu vystřelila tak rychle, nemohl jsem tě najít!" vysvětluje. To si ani nedal větší práci s vymýšlením výmluvy? Úmrtí v rodině nebo nečekaná schůzka?
"Tak jsem tě hledal, ale pak jsem si řekl, že asi budeš tady." pokračuje a
mě dělá stále větši obtíže dál se na něj zlobit.
"Hmm," řeknu jen a podezíravě si ho změřím.
"Nechtěla by ses projít k Sacré Coeur?" ptá se dál a Kubu přitom úplně ignoruje.
"Ráda si ji prohlédnu," odpovím a nenápadně si dám Kubovu ruku kolem pasu "právě tam máme s Kubou namířeno. Chceš se přidat?" zeptám se se nevinně. Kuba je mým manévrem nejdřív překvapen, ale pak pochopí a přitáhne si mě blíž. Luc vypadá překvapeně a naštvaně.
"Teď jsem si vzpomněl, že mám jednu důležitou schůzku a musím se na ni ještě připravit." zasměje se nepřirozeně.
"Tak to je škoda." řeknu.
"Tak ahoj," kývne na mě a přeměří si Kubu. Udělá pár kroků směrem ke skútru, ale pak se rychle vrátí. "Na něco jsem zapomněl." políbí mě. Ne jako předtím, na tvář, ale na ústa. Úplně mi vezme dech; trvá to jen pár vteřin, ale mě se to zdá jako věčnost. Citím, jak Kuba vedle mě zatíná svaly, ruku stále kolem mého pasu.
"Máš pekelný štěstí. Nebo smůlu." otočí se náhle ke Kubovi a bez dalšího slova nasedne na skútr a odjede. Zíráme na něj s Kubou čtyřočmo a já to pořád nemůžu pochopit.
"Jak to myslel?" zeptám se nakonec.
"Nevím." odpoví Kuba.
Když nám Lucova záda zmizí z dohledu, otočíme se, abychom vyšli posledních několik metrů s bazilice; ani jeden z nás nejeví snahu pustit se ruky toho druhého. Zavládne rozpačité mlčení.
"Už jsme tu." podotknu, když se před námi zjeví bílá zeď kostela.
"Jdeme dovnitř?" zeptá se Kuba celkem zbytečně, protože už míříme ke vchodu.
Jakmile vstoupíme, veškerá rozpačitost je ta tam a jen se v úžasu rozhlížíme kolem a všechno šeptem komentujeme. Zdá se ale, že moc nahlas, protože nás ochranka, přísně střežící ticho na svatém míste, několikrát okřikne.
Když vyjdeme ven na oslnivě jasné pařížské slunce, podívám se na hodinky. Jsou 3 odpoledne.
"V Lucemburských zahradách máme být v 6." všimne si Kuba mýho pohledu.
"Tak co budem dělat?"
"Nevím, v každým případě bych už nechodil k žádný památce, jinak si tu atmosféru tady vůbec neužijem. Navíc, hrozně mě bolí nohy." přizná a já s ním musím souhlasit.
"Co kdybychom se tady ne chvíli posadili?" navrhnu a tak se uvelebíme na schodiši pod jedním se sloupů tak, abychom nezavazeli neustávajícímu proudu návštěvníku, hrnoucích se do baziliky a ven. Sednu si schodek níž než Kuba, a opřu se o něj. Společně mlčíme a vychutnáváme obraz zářící Paříže.
Nevím, jak dlouho tu sedíme, ale po chvíli mi dojde, že je mi s Kubou vlastně mnohem líp, než s Lucem. Luc je super, všude ho znají, je fakt krásnej, ale já jsem si s ním všude připadala jako maskot. Ahoj, Lucu, co si to tentokrát vedeš za holku?
vzpomenu si na slova hlídače od Efiffelovky. Tentokrát.
"Ach jo." vzydchnu bezděčně.
"Copak?" probere se Kuba ze svého zamyšlení a obejme mě.
"Ale nic," řeknu a přitulím se k němu. Podívá se na hodinky.
"Lu, už by jsme měli jít, nevím přesně, jak nám jede metro."
"Když mě se vůbec nechce." zavrtím se nespokojeně.
"Pojď." řekne a líbne mě do vlasů. "Nebo budu nucet odnést tě tam na rameni." zachechtne se.
"Tak jo." neochotně se zvednu a opráším si šaty. Doufám, že se jim nic nestalo.
"Můžem." podívám se na Kubu. Tváří se jako obvykle.

kam dál:

kapitola jedenáctá

20. dubna 2010 v 19:46 | LostriS
Lucie, postrach Paříže - Kapitola 11

U Eiffelovky jsme asi tak za půl hodiny, ale mě to přijde jako 5 minut, protože cestou se bylo pořád na co dívat. Skůtr zaparkujeme co nejblíž a já si skoro ani nestačím sundat helmu a už mě Luc popohání: "Pojď, rychle, nebo se tam nehnem!" ukáže na hned několik přijíždějících autobusů plných turisty.
"Jasně." kývnu a chci si to namířit k pokladnám.
"Kam jdeš?" ptá se Luc.
"Pro lístky..." udiveně se na něj podívám.
"Aha. Mohlo mě to napadnout. Teď je ale nepotřebuješ." mrkne na mě a tak ho nedůvěřivě následuju přímo ke vchodu, kde je teď relativně prázdno.
"Bonjour, Luc! Co si to vedeš za krásku?" podívá se na mě kluk, co to tam hlídá.

kapitola desátá

20. dubna 2010 v 19:40 | LostriS
Lucie, postrach Paříže - Kapitola 10

Až se divím jak tu "naši" studánku bez problému najdu.
Posadím se na její okraj a čekám. Velká zlatá ryba jako by se odminule ani nepohnula.
"Lucie..." ozve se najednou zpoza sochy patřící ke studánce.
"Lucu?" otočím se, ale nikde ho nevidím.
"Baf!" vynoří se mi najednou za zády a vyleká mě tak, že spadnu po hlavě do studánky. Velká žlutá ryba, pohoršená nenadálým vpádem do svého království, se odebere do stínu a nasupeně na mě odtamtud zírá. Když se konečně postavím, málem uklouznu na mincích, které tam naházeli návštěvníci, a připadám si jako zmoklá myš. Tázavě se podívám na Luca, který sedí na kraji, dívá se na mě a směje se.

kapitola devátá

18. dubna 2010 v 11:56 | LostriS
Lucie, postrach Paříže - Kapitola 9

Ráno máme s Hadicí sraz o půl desáté a hotelové hale. Vstala jsem o trochu dřív a dala záležet na tom, jak vypadám - ne, že bych byla nějak extra nafintěná. Místo nejoblíbenějších džín jsem si vzala bílou, rozevlátou sukni a sportovní triko s teniskami nahradila halenka na ramínka a střevíčky. Ty jsou můj největší poklad, krásně vypadají a chodí se v nich jako v papučkách.
Když vejdu do haly, Kuba se na mě udiveně podívá. "Co to máš na sobě?"

kapitola osmá

18. dubna 2010 v 11:53 | LostriS
Lucie, postrach Paříže - Kapitola 8

"Je půl jedné." zkonstatuju při pohledu na hodinky.
"Ještě nějaké přání?" zeptá se a gentlemansky se ukloní. To mě rozesměje.
"Ne, již jsem všechna svá přání vyčerpala. Máte nějaký návrh?" zachovám formální tón.
"No, jeden bych měl." řekne a vede mě k výtahu (jak jinak než pro zaměstnance), kde zmáčkne tlačítko -1.
"Co to bude?" zeptám se trochu nervózně.
"Neboj, je to novinka, zatím ve zkušebním provozu, ale je to bezpečný." vysvětlí. Já mám ale pocit, že nevysvětlil vůbec nic.

kapitola sedmá

18. dubna 2010 v 11:50 | LostriS
Lucie, postrach Paříže - Kapitola 7

Když se mi podaří prodrat tlačenicí až ke stolkům a získat tak pár centimentrů životního prostoru, roztáhnu plánek Louvru. Je celkem přehlednej a tak po chvíli zjistím, že Mona Lisa, podle některých její kopie, je vystavena v křídle Denon a hned se tam taky vydám. Jakmile ale vstoupím na hlavní schodiště, nejistě se zastavím. Jak mám proboha vědět, kam mám jít? Podivím se v duchu, když tu mi někdo zezadu zakryje oči.
"Áá!" vyjeknu a, srozuměna s hrou našeho dětství, začnu hádat. "Kuba?" nukdo jinej mě nenapadá.
"Non." ozve se za mnou hlas.
"Lucu!" vydechnu a otočím se.

kapitola šestá

18. dubna 2010 v 11:46 | LostriS
Lucie, postrach Paříže - Kapitola 6

"Crrr!" zvoní budík a já v tu chvíli proklínám technologický pokrok, který nám nasadil tyhle parazity do ložnic. Pak si ale vzpomenu na kokrhání kohouta u babičky na vesnici, každý den kolem 6. hodiny ranní a připustím, že tohohle si alespoň můžu nastavit, nebo dokonce vypnout. Z koupelny slyším šplouchání vody z čehož usoudím, že se Hana asi sprchuje. Rozespale neohrabaná vylezu z postele a jdu se na balkon nadýchat čerstvého vzduchu. Ten mě okamžitě probudí a tak mám spoustu elánu jít vyhánět Hanu z koupelny.

kapitola pátá

16. dubna 2010 v 19:58 | LostriS
Lucie, postrach Paříže - Kapitola 5


"Tak co na ni říkáš?" ptá se mě Kuba, když už procházíme chrámovou lodí.
"No, je to moc hezká stavba, ale není to kostel." odpovím rozpačitě.
"To bude asi proto, že to není kostel, ale katedrála." namítne.
"Ne, tak jsem to nemyslela. Prostě... Tohle je moc hezká stavba, fakt, ale není tady Bůh. nevím, jak to jednodušeji vyjádřit. Chápeš mě?" pokusím se mu to vysvětlit.
"Asi jo. Máš pravdu." opáčí, ale já na něm poznám, že mě nechápe a přisvědčuje jen
proto, abych nepokračovala ve vysvětlování. je u mě totiž normální, že začnu u kostelů a skončím u toho, proč delfíni skáčou.
Vyjdeme z katedrály na ostré pařížské slunce a mě kolem hlavy nečekaně proletí holub, kterých je tu opravdu požehnaně.
"Ááá!" udělám a chci se skrčit, ale zakopnu o vlastní nohu a poroučím se k zemi. Naštěstí mě zachytí jakási obětavá náruč a já podle vůně poznám, že je to Kuba.
"Díky."řeknu a podívám se mu do očí. Jakto, že jsem si ještě nikdy nevšimla, že mají barvu jako mléčná čokoláda?

kapitola čtvrtá

16. dubna 2010 v 19:56 | LostriS
Lucie, postrach Paříže - Kapitola 4

"Vystupovat!" ozve se v mikrofonu hlas naší milé průvodkyně a my se ve spěchu vyhrneme z autobusu.
"Téda. To kdyby viděla babička, tak ji trefí šlak." podotknu při pohledu na pečlivě upravené záhony všech barev a tvarů.
"Hezký, co? Počkej, stoupni si sem, tě vyblejsknu." přeruší mé kochání se s foťákem v ruce.
"Ne, hele Kubi…" protestuju.
"Dělej, nebo nám utečou!" mávne rukou směrem k odcházející skupince a tak si stoupnu k soše boha Herma stojícího vedle cestičky a usměju se do objektivu. V tom mi zrak padne na kluka sedícího opodál na lavičce. Čte si, ale náhle zvedne hlavu a podívá se na mě. Pááni. Typický Francouz. (Jak vlastně vypadá typický Francouz?)

kapitola třetí

15. dubna 2010 v 15:27 | LostriS
Lucie, postrach Paříže: Kapitola 3

"Ty vole, co to má ta Hana na sobě?" drknu do Kuby o 7 minut později v hale.
"Myslíš, že slyšela, že Hadice říkala SPORTOVNÍ OBLEČENÍ?"nevěřícně valí bulvy na její růžovou minisukýnku a boty na jehlovém podpatku.
"Haničko, běž se převléci, ano?" řekne Hadice, také překvapená Haniným oblečením, a my máme co dělat, abychom se nepotrhali smíchy, když jí "Hanička" s medovým úsměvem odpoví: "Ale tetičko, tu sukni jsem dostala na poslední přehlídce!" a zatváří se dotčeně.

kapitola druhá

15. dubna 2010 v 11:41 | LostriS
Lucie, postrach Paříže: Kapitola 2

"A nyní vjíždíme do Paříže." zapraská v mikrofonu a kolem nás se mihne cedule s nápisem PARIS. Všichni cestující se nahrnou k oknům a my s Kubou to vyřešíme tak, že si mu sednu na klín. Za to samozřejmě sklidíme podezřívavé pohledy postaršího páru sedícího přes uličku.

kapitola první

14. dubna 2010 v 22:00 | LostriS
Tenhle románek, nebo co to je, jsem napsala těsně po příjezdu z Paříže. Inspirovla mě k tomu jednak naše dovolená, ale také americka romantická komedie "Italské prázdniny". Je to něco, co bych nikdy nezažila, ale přála bych si to. Napsala jsem to už hodně dávno (panebože, skoro tři roky!) takže to určitě nebude bez stylistickým nebo typogarfických chyb (jako by ty pozdější byly bezchybné), které ale doufám omluvíte. Ano, je to jako vyšité z červené knihovny, ale co. Dívky musí snít.. Takže doufám, že se vám to bude líbit...
 
 

Reklama